ECLI:CZ:US:2007:2.US.891.07.1
sp. zn. II. ÚS 891/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného JUDr. J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007 č.j. 6 Cmo 243/2006-12 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2006 č.j. 24 Sm 141/2005-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení krajského soudu o zastavení řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu pro nezaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel namítá, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla v rozporu s ust. §49 o.s.ř. doručena pouze jeho právnímu zástupci. Stěžovatel poukazuje na předchozí nálezy Ústavního soudu, dle nichž je třeba výzvu doručit nejenom zástupci účastníka, ale i účastníkovi a vyjadřuje přesvědčení, že závěry v nich uvedené, byť se týkaly správního soudnictví, je třeba v zájmu předvídatelnosti práva vztáhnout na všechny druhy řízení.
Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v usnesení vrchního soudu je pouze uvedeno, že poplatek byl zaplacen částečně a nevyplývá z něj, kdy a v jaké výši byla platba uskutečněna.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že vzhledem k tomu, že stěžovatel při podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu nezaplatil soudní poplatek, přičemž poplatek nebyl zaplacen ani přes výzvu k jeho zaplacení, kterou právní zástupce stěžovatele nesporně převzal dne 27. 9. 2005, soud prvého stupně řízení zastavil. Vrchní soud nevyhověl odvolání stěžovatele, ve kterém namítal, že výzva byla doručena pouze právnímu zástupci a dne 11. 4. 2006 dal příkaz k jeho zaplacení. Postup soudu, který zaslal výzvu pouze právnímu zástupci, považoval za postup odpovídající občanskému soudnímu řádu a přes výslovné vyčíslení výše soudního poplatku a řádné poučení o důsledcích jeho nezaplacení v plné výši, došlo pouze k částečnému zaplacení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenamítá, že soudní poplatek ve lhůtě a konkrétní výši stanovené ve výzvě k zaplacení skutečně zaplatil, neshledává Ústavní soud důvod, aby závěry obecných soudů o nezbytnosti postupu dle ust. §9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. Rovněž okolnost, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí přesně neuvedl, v jaké výši došlo k částečnému uhrazení soudního poplatku, neposouvá věc do ústavní roviny. Ústavní soud dodává, že do činnosti obecných soudů na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž Ústavní soud není nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Za neopodstatněné považoval Ústavní soud i námitky, týkající se doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu zástupci a požadavku aplikace právních závěrů Ústavního soudu, obsažených v nálezech vztahujících se k poplatkové povinnosti ve správních řízeních na projednávanou věc. K uvedené problematice se Ústavní soud vyjádřil již ve svých nálezech např. sp.zn. III. ÚS 49/01 a sp.zn. II. ÚS150/06, kde upozornil na omezení důsledků plynoucích z předchozích nálezů (např. I. ÚS 234/99, IV. ÚS 238/99 a další) toliko na řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění před přijetím soudního řádu správního, neboť v těchto případech, týkajících se jednostupňového správního soudnictví, mohla mít procesní chyba při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pro účastníky řízení fatální důsledky. O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná.
Ústavní soud připomíná, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem, kterému je známa poplatková povinnost spojená s podáním návrhu na zahájení řízení a který byl ve výzvě k dodatečnému zaplacení řádně poučen o důsledcích nezaplacení soudního poplatku v plné výši. Účelem ústavní stížnosti, jako krajního prostředku určeného k ochraně základních práv, nemůže být náprava nedůsledností účastníka řízení při uplatňování jeho procesních práv.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv a ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu