ECLI:CZ:US:2007:2.US.919.07.1
sp. zn. II. ÚS 919/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. července 2007 sp. zn. II. ÚS 919/07 ve věci ústavní stížnosti H. A. proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 2. 2007 sp. zn. 2 VZV 26/2006 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2007 sp. zn. 4 To 35/2007, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2007 sp. zn. 4 To 35/2007 se ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv a svobod dle čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí.
Napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze byl stěžovatel ponechán ve vazbě podle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu ve spojení s ustanovením §71 odst. 3 trestního řádu. Podanou stížnost Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodnou.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že byl v dané věci ponechán ve vazbě při rozhodování dle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu státním zástupcem vrchního státního zastupitelství i z důvodu, pro který nikdy nebyl soudem vzat do vazby, přičemž vrchní soud toto pochybení neodstranil. Oba orgány činné v trestním řízení tedy při svém rozhodování nevycházely z výroku pravomocného usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 11. 2006 sp. zn. 33 Nt 667/2006 a tento výrok samovolně pozměnily.
K ústavní stížnosti se vyjádřil na výzvu Ústavního soudu Vrchní soud v Praze, přičemž však v podstatě toliko odkázal na své napadené usnesení, v němž se měl námitkou stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti zabývat s tím, že stěžovatel byl skutečně vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 11. 2006 z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Krajský soud v Praze následně stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, v odůvodnění však omylem uvedl, že obviněný byl vzat do vazby toliko z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu, což však na výroku usnesení okresního soudu ničeho nemění. Vrchní soud rovněž udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který především uvedl, že označení důvodu vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu v usnesení státního zástupce ze dne 5. 2. 2007 je ve výroku tohoto usnesení uvedeno omylem a nad rámec důvodů vazby dle ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu, pro které byl Okresním soudem Praha-západ vzat stěžovatel do vazby na základě rozhodnutí ze dne 4. 11. 2006 sp. zn. 33 Nt 667/2006, přičemž ke změně došlo výhradně k důvodu vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. b) trestního řádu uplynutím příslušné lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 2 věty první trestního řádu. Dále bylo ve vyjádření konstatováno, že státní zástupce nevydal dne 5. 2. 2007 usnesení s úmyslem jeho výrokem důvody vazby rozšířit, neboť si je vědom, že takové oprávnění přísluší toliko soudu a státní zástupce může k takovému rozhodnutí podat pouze návrh. Stěžovatel se zcela zákonně po opakovaném přezkoumání ze strany soudců a státních zastupitelství nachází ve vazbě z důvodu dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Formální účinky vyplývající ze samotného nesprávného označení důvodu vazby dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu byly odstraněny právě následnými rozhodnutími obecných soudů. Závěrem státní zástupce udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 11. 2006 sp. zn. 33 Nt 667/2006, to však toliko z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. 14 To 633/2006 dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.
Na tom nemění ničeho právně irelevantní dovětek krajského soudu v odůvodnění jeho usnesení, že "pro úplnost krajský soud dodává, že je toho názoru, že s ohledem na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 566/03 z 1. 4. 2004 se na straně obviněného nachází konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu útěkovou, upravenou v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.". Toliko konstatování soudu o naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu výrokovou částí by mělo způsobilost zakládat právní následky a nabývat právní moci (a contrario uvedení v pouhém odůvodnění). Právní relevance stran naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu by tedy přicházela v úvahu pouze v případě, že by krajský soud zrušil stížností napadené usnesení okresního soudu a sám ve výroku konstatoval, že stěžovatel se bere do vazby též z důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Nutno ale zdůraznit, že v dané věci ani k vydání rozhodnutí, že se stěžovatel bere do vazby též z důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, nebyl krajský soud oprávněn, neboť nebyla podána stížnost státního zástupce v neprospěch stěžovatele, a tak takové konstataci výrokové části bránila zásada zákazu reformationis in peius.
Proto státní zástupce vrchního státního zastupitelství i vrchní soud jednoznačně pochybili, když v odůvodnění svých usnesení uvedli, že stěžovatel byl shora citovaným usnesením okresního soudu vzat do vazby též z důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Takové jejich tvrzení je zcela v rozporu s obsahem spisu, přičemž nelze si než ze strany Ústavního soudu klást otázku, jak je taková dezinterpretace citovaného usnesení okresního soudu vůbec možná, když je ve výroku citovaného rozhodnutí okresního soudu expressis verbis uváděno, že stěžovatel se bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu [a contrario tedy písm. a)]. To platí tím více v relaci k vrchnímu soudu, neboť právě na tuto skutečnost poukazoval stěžovatel ve své stížnosti.
Ať již v případě stěžovatele existovaly nebo neexistovaly konkrétní skutečnosti svědčící o naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, s ohledem na citované usnesení okresního soudu, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, vrchní státní zástupce nebyl oprávněn posuzovat existenci důvodu "útěkové vazby", tím spíše potom takovou reflexi zobrazit do výrokové části. Státnímu zástupci dle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu přísluší zkoumat toliko, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě vazební důvody podle ustanovení §67 trestního řádu, pro které byl vzat do vazby, stále trvají, a není naopak oprávněn zkoumat eventuální existenci jiného vazebního důvodu podle ustanovení §67 trestního řádu, a fortiori o něm rozhodnout ve výrokové části svého rozhodnutí dle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu; v opačném případě by rozhodnutí státního zástupce dle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu v sobě materiálně obsahovalo rozhodnutí o vzetí do vazby, k jehož vydání však státní zástupce není oprávněn. Uvedený právní názor ostatně ani státní zástupce vrchního státního zastupitelství, ani vrchní soud ve svých odůvodněních nezpochybňují, poněvadž jejich závěr stran existence vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu v případě stěžovatele je založen na (stěží pochopitelné) dezinterpretaci rozhodnutí soudů o vzetí do vazby.
Ústavní soud tak uzavírá, že pokud státní zástupce vrchního státního zastupitelství postupoval v napadeném rozhodnutí výše předestřeným způsobem v rozporu s ustanovením §71 odst. 3 trestního řádu, přičemž tento nedostatek neodstranil ve stížnostním řízení ani vrchní soud, porušení podústavního práva dosáhlo současně ústavní roviny, neboť napadená rozhodnutí jsou s ohledem na ústavněprávní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) zásahem do základního práva stěžovatele nebýt - v dané věci toliko částečně - omezován na svobodě jinak než z důvodů, které stanoví ústavně konformně vyložený zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), a lze je rovněž považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, které garantuje právo na spravedlivý proces, za jehož součást lze považovat i vydané rozhodnutí.
Ústavní soud proto části ústavní stížnosti, kterou bylo napadeno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil. Ve vztahu k napadenému usnesení státního zástupce vrchního státního zastupitelství však byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro Ústavním soudem pravidelně akcentovaný princip subsidiarity, znamenající zdrženlivost kasačního rozhodování Ústavního soudu v případech, kdy nápravy protiústavního zásahu do základního práva či svobody lze dosáhnout v rámci soustavy obecných soudů, v daném případě v rámci další činnosti Vrchního soudu v Praze nově rozhodujícího o stížnosti, kterou stěžovatel napadl předcházející rozhodnutí státního zástupce vrchního státního zastupitelství.