ECLI:CZ:US:2007:2.US.922.07.1
sp. zn. II. ÚS 922/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Mgr. Ing. R. O., zastoupeného Mgr. Ing. P. K., směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. prosince 2006, sp. zn. 12 Co 68/2006, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti TAMDA a. s., se sídlem Hudcova 504/70a, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 11. dubna 2007 a k poštovní přepravě dne 12. dubna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. prosince 2006, sp. zn. 12 Co 68/2006, kterým bylo usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. prosince 2005, č. j. 1 Nc 216/2002-18, ve výroku o zastavení exekuce potvrzeno, a ve výroku o nákladech exekuce změněno tak, že jejich náhrada ve prospěch stěžovatele, soudního exekutora, byla uložena povinné obchodní společnosti Lékárna Evropa. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a čl. 9 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť v době rozhodnutí odvolacího soudu povinná již neexistovala.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal ve věci i dovolání, přičemž ústavní stížnost podává toliko z důvodu opatrnosti. To odpovídá zjištění Ústavního soudu, že dovolání stěžovatele napadlo Okresnímu soudu v Třebíči dne 17. dubna 2007.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (in: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 19. N. 111. str. 79), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti, i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Mimořádný prostředek, ať už jej lze odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu či nikoliv, lze uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť má stěžovatel stále otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně. V každém případě podáním dovolání je zásadně provedena volba účastníka řízení, že je právě tento zákonný procesní prostředek k ochraně práva v jeho případě poslední.
Jestliže tedy stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) – do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nepřípustnost odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce Ústavního soudu