ECLI:CZ:US:2007:2.US.937.07.1
sp. zn. II. ÚS 937/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. S., zastoupeného Mgr. Alešem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 10, Starostrašnická 42, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 13 Nc 32862/2004-5 a ze dne 1. června 2005 č. j. 13 Nc 32862/2004-10, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006 č. j. 17 Co 462/2005-48 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007 č. j. 20 Cdo 2190/2006-65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. dubna 2007 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na nařízení exekuce na majetek stěžovatele, a to usnesení soudu prvního stupně, jímž byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele a provedením byl pověřen soudní exekutor, usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o námitkách povinného (stěžovatele) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, usnesení odvolacího soudu o odvolání podaném stěžovatelem proti usnesení o nařízení exekuce a usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele do uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti především tvrdí, že exekuční titul (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. ledna 1998) není v právní moci, neboť jeho náhradní doručení stěžovateli je vadné - stěžovatel se v době doručení nezdržoval v místě bydliště a doručenka nesplňuje náležitosti stanovené poštovním řádem. (Stěžovatel dále směřuje své námitky do rozhodnutí, které mělo být v řízení exekučním titulem.) Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání proti nařízení exekuce, se dle stěžovatele nezabýval jeho písemnými důkazy o nepřetržitém pobytu mimo místo bydliště, aniž by se dle názoru stěžovatele vypořádal i s namítanými vadami doručenky. Stěžovatel nadále, a to i po rozhodnutí Nejvyššího soudu, tvrdí, že doručení je vadné, neboť doručenka sama trpí vadami, které namítal v průběhu řízení před soudy všech tří stupňů. Soudy přitom stěžovatelem navržené důkazy neprovedly. V takovém postupu spatřuje stěžovatel dotčení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí, případně též veškeré exekuční příkazy zrušil.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 13 Nc 32862/2004 Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 13 Nc 32862/2004-5 byla k návrhu oprávněného V. P. podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. ledna 1998 sp. zn. 18 C 21/94 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 21.000,- Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 19.033,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněného nařízena exekuce na majetek stěžovatele (povinného). Jejím provedením byl pověřen JUDr. Z. Z., exekutor Exekutorského úřadu Plzeň - město. Usnesením ze dne 1. června 2005 č. j. 13 Nc 32862/2004-10 změnil soud prvního stupně k odvolání stěžovatele příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný JUDr. Z. Z., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň - město dne 1. března 2005 č. j. 1Ex 6402/04-5 tak, že náklady exekuce určil na částku 14.022,- Kč. Ohledně určení nákladů oprávněného příkaz ponechal v platnosti. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 20. června 2005. Odvolání stěžovatele (v námitkách totožné s ústavní stížností) proti usnesení o nařízení exekuce bylo projednáno Městským soudem v Praze při ústním jednání konaném dne 10. ledna 2006; po provedeném dokazování odvolací soud usnesením ze dne 10. ledna 2006 č. j. 17 Co 462/2005-48 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že exekuční titul (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. ledna 1998 č. j. 18 C 21/94-118) byl stěžovateli řádně doručen uložením; konstatoval, že pošta se, jak vyplývá z údajů na obálce, pokusila doručit rozhodnutí stěžovateli dvakrát 4. 3. (1998) s výzvou na 5. 3., kdy byl učiněn druhý pokus o doručení. Téhož dne pošta poté, co i druhý pokus o doručení zůstal bezvýsledný, písemnost uložila. Tento postup plně odpovídá §47 o. s. ř. ve znění platném k 31. 3. 1998. Okolnost, že některé předepsané údaje pošty jsou uvedeny nikoli na doručence, nýbrž na zadní straně obálky (vrácené soudu zpět s neoddělenou doručenkou), na tom nic nemění. Skutečnost, že by se v době doručení na doručovací adrese nezdržoval, stěžovatel neprokázal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které svým usnesením ze dne 11. ledna 2007 č. j. 20 Cdo 2190/2006-65 Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by v dané věci byla řešena otázka zásadního (právního) významu [§238a odst. 1 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dle Nejvyššího soudu námitka, že některé údaje předepsané pro doručenku jsou uvedeny nikoli na doručence, nýbrž na zadní straně obálky obsahující písemnost a vrácené soudu zpět s neoddělenou doručenkou, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Je výrazem ustálené soudní praxe, že povahu veřejné listiny má doručenka i tehdy, jsou-li údaje, jimiž musí být opatřena, obsaženy také na obalu zásilky, kterou pošta od doručenky neoddělila a kterou po uplynutí úložní lhůty vrátila soudu s doručenkou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2756/99 uveřejněné v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2000 pod č. 112). Námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu jsou k založení přípustnosti dovolání rovněž nezpůsobilé, neboť v exekučním řízení je soud obsahem exekučního titulu vázán, je povinen z něj vycházet a nemůže jej již věcně přezkoumávat (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Stejný závěr Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k námitkám, že odvolací soud neověřil, zda obálka, v níž byl stěžovateli exekuční titul doručován (a jež se nalézacímu soudu po uplynutí úložní lhůty vrátila jako nevyzvednutá), exekuční titul skutečně obsahuje, a že neprovedl důkazy navržené k prokázání skutečnosti, že stěžovatel se v době doručování v místě doručení nezdržoval, jakož i to, že zjištění odvolacího soudu, podle něhož v Sušici podniká pouze stěžovatelova manželka, nikoli však stěžovatel, nemá oporu v provedeném dokazování. Těmito námitkami uplatňoval stěžovatel dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., které přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) založit nemohou.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2005 č. j. 13 Nc 32862/2004-10 návrh byl podán po lhůtě k tomu zákonem určené. Jak vyplývá z doručenky založené ve spise obecného soudu mezi listy č. 11 a 12, uvedené usnesení bylo stěžovateli řádně doručeno dne 20. června 2005. Proti tomuto usnesení již není řádný opravný prostředek přípustný, možnost podat mimořádný opravný prostředek, od kterého by se případně odvíjelo beneficium lhůty stanovené podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel nevyužil. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak stěžovateli zřetelně marně uplynula.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 13 Nc 32862/2004-5, jakož i usnesením Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť shledal, že pouze v této části stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Shledal ji však zjevně neopodstatněnou.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání a v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti pouze opakuje námitku, s níž se obecné soudy zcela a řádně vyrovnaly, aniž by do věci vnesl jakékoliv další argumenty ústavněprávní. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv ústavní stížnost do roviny ústavněprávní není s to posunout, není-li doloženo relevantními skutečnostmi o tom, že k takovému zásahu v řízení došlo. Námitkou vztahující se k platnosti a úplnosti doručenky se přitom jak odvolací, tak i dovolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně zabývaly, jejich závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Jejich skutkové závěry (ani právní) se přitom stěžovateli nepodařilo nijak zpochybnit, na podporu svých tvrzení o vadách doručení nenavrhl ani nepředložil jediný důkaz. (Ani ze skutečnosti, že obálka ve spisu je rozlepená, nelze dovodit, že by v ní doručovaný rozsudek nebyl, údaj o doručované písemnosti je totiž součástí doručenky.) Stěžovateli se rovněž nepodařilo prokázat svá tvrzení o tom, že se v době doručení v místě bydliště nezdržoval.
Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve věci provedly pro zjištění skutkového stavu potřebného pro vydání napadených rozhodnutí dostačující dokazování, na základě kterého byl spolehlivě zjištěn skutkový stav a přijaty příslušné právní závěry. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (př. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, II. ÚS 150/93) dovodil, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky stanovené ust. §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, ani to, zda provedené důkazy dostatečně (a jakým způsobem) objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil z ústavních mezí. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Ani námitce stěžovatele, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, tak nelze přiznat opodstatněnost. Stěžovatel v průběhu řízení navrhoval provedení důkazu spisem z řízení, v němž byl vydán exekuční titul, účetními doklady dle jeho názoru prokazujícími skutečnost, že se v době doručování zdržoval mimo své bydliště, výslechem dvou svědkyň (neuvedl, k jakým skutečnostem) a svým výslechem. Důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl v relevantním rozsahu proveden, a to ve vztahu ke zjištění, zda byl exekuční titul stěžovateli řádně doručen. Takový postup je třeba považovat za řádný a v souladu se zákonem, neboť směřuje pouze k prokázání tvrzení pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 exekučního řádu) relevantních, námitky proti věcné správnosti exekučního titulu soud v exekučním řízení nezjišťuje a nemůže se jimi zabývat. Rovněž navrhované důkazy listinami byly řádně provedeny (ostatně je zřejmé, že stěžovatel nezpochybňuje provedení důkazů samotných, jako spíš závěry, které z nich obecné soudy dovodily). Při ústním jednání před odvolacím soudem pak stěžovatel soudu sdělil, jak vyplývá z protokolu o tomto jednání (č. l. 46 spisu), že další důkazní návrhy nemá. Pokud by stěžovatel trval na provedení původně navrhovaných důkazů (výslech svědků a výslech jeho jako účastníka řízení), měl tuto skutečnost odvolacímu soudu oznámit, spolu s uvedením, ke které zjišťované skutečnosti provedení důkazu navrhuje. To však stěžovatel neučinil, soud se tak oprávněně mohl domnívat, že na dalším provedení důkazů stěžovatel netrvá. Z uvedených důvodů o jejich provedení nebyl povinen rozhodovat, ani se s nimi vyrovnávat ve svém rozhodnutí.
Ústavní soud nepřisvědčil rovněž tvrzení stěžovatele, že soudy se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a že napadená rozhodnutí nejsou řádně a souladně odůvodněna. Dle jeho názoru postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a jejich rozhodnutí jsou zdůvodněna řádně a přesvědčivě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. K dané problematice týkající se dokazování Ústavní soud připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh opožděný, zčásti pak jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2005 č. j. 13 Nc 32862/2004-10 návrh byl podán po lhůtě k tomu zákonem určené. Jak vyplývá z doručenky založené ve spise obecného soudu mezi listy č. 11 a 12, uvedené usnesení bylo stěžovateli řádně doručeno dne 20. června 2005. Proti tomuto usnesení již není řádný opravný prostředek přípustný, možnost podat mimořádný opravný prostředek, od kterého by se případně odvíjelo beneficium lhůty stanovené podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel nevyužil. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak stěžovateli zřetelně marně uplynula.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 13 Nc 32862/2004-5, jakož i usnesením Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť shledal, že pouze v této části stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Shledal ji však zjevně neopodstatněnou.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání a v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti pouze opakuje námitku, s níž se obecné soudy zcela a řádně vyrovnaly, aniž by do věci vnesl jakékoliv další argumenty ústavněprávní. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv ústavní stížnost do roviny ústavněprávní není s to posunout, není-li doloženo relevantními skutečnostmi o tom, že k takovému zásahu v řízení došlo. Námitkou vztahující se k platnosti a úplnosti doručenky se přitom jak odvolací, tak i dovolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně zabývaly, jejich závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Jejich skutkové závěry (ani právní) se přitom stěžovateli nepodařilo nijak zpochybnit, na podporu svých tvrzení o vadách doručení nenavrhl ani nepředložil jediný důkaz. (Ani ze skutečnosti, že obálka ve spisu je rozlepená, nelze dovodit, že by v ní doručovaný rozsudek nebyl, údaj o doručované písemnosti je totiž součástí doručenky.) Stěžovateli se rovněž nepodařilo prokázat svá tvrzení o tom, že se v době doručení v místě bydliště nezdržoval.
Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve věci provedly pro zjištění skutkového stavu potřebného pro vydání napadených rozhodnutí dostačující dokazování, na základě kterého byl spolehlivě zjištěn skutkový stav a přijaty příslušné právní závěry. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (př. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, II. ÚS 150/93) dovodil, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky stanovené ust. §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, ani to, zda provedené důkazy dostatečně (a jakým způsobem) objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil z ústavních mezí. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Ani námitce stěžovatele, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, tak nelze přiznat opodstatněnost. Stěžovatel v průběhu řízení navrhoval provedení důkazu spisem z řízení, v němž byl vydán exekuční titul, účetními doklady dle jeho názoru prokazujícími skutečnost, že se v době doručování zdržoval mimo své bydliště, výslechem dvou svědkyň (neuvedl, k jakým skutečnostem) a svým výslechem. Důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl v relevantním rozsahu proveden, a to ve vztahu ke zjištění, zda byl exekuční titul stěžovateli řádně doručen. Takový postup je třeba považovat za řádný a v souladu se zákonem, neboť směřuje pouze k prokázání tvrzení pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 exekučního řádu) relevantních, námitky proti věcné správnosti exekučního titulu soud v exekučním řízení nezjišťuje a nemůže se jimi zabývat. Rovněž navrhované důkazy listinami byly řádně provedeny (ostatně je zřejmé, že stěžovatel nezpochybňuje provedení důkazů samotných, jako spíš závěry, které z nich obecné soudy dovodily). Při ústním jednání před odvolacím soudem pak stěžovatel soudu sdělil, jak vyplývá z protokolu o tomto jednání (č. l. 46 spisu), že další důkazní návrhy nemá. Pokud by stěžovatel trval na provedení původně navrhovaných důkazů (výslech svědků a výslech jeho jako účastníka řízení), měl tuto skutečnost odvolacímu soudu oznámit, spolu s uvedením, ke které zjišťované skutečnosti provedení důkazu navrhuje. To však stěžovatel neučinil, soud se tak oprávněně mohl domnívat, že na dalším provedení důkazů stěžovatel netrvá. Z uvedených důvodů o jejich provedení nebyl povinen rozhodovat, ani se s nimi vyrovnávat ve svém rozhodnutí.
Ústavní soud nepřisvědčil rovněž tvrzení stěžovatele, že soudy se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a že napadená rozhodnutí nejsou řádně a souladně odůvodněna. Dle jeho názoru postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a jejich rozhodnutí jsou zdůvodněna řádně a přesvědčivě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. K dané problematice týkající se dokazování Ústavní soud připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh opožděný, zčásti pak jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu