ECLI:CZ:US:2007:2.US.963.07.1
sp. zn. II. ÚS 963/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. N., zastoupeného JUDr. P. H., směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 5 To 689/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2006, sp. zn. 11 T 92/2005, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 14. dubna 2007, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2006, sp. zn. 11 T 92/2005, kterým byl uznán vinným tím, že se dopustil 1) trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona tím, že telefonicky požadoval po J. Ž. částku 60 000,- Kč za škodu, kterou mu měla údajně způsobit, s tím, že jí jinak "proletí kulka hlavou", 2) trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona tím, že E. V. telefonicky vulgárně a hrubě urážel a vyhrožoval "zabitím a zlikvidováním" jí a její dcery, a 3) trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, a šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1 trestního zákona tím, že MUDr. L. K. opakovaně telefonicky vyhrožoval fyzickou likvidací a v jednom případě jí sdělil, že v domě, v němž měla zubní ordinaci, "je umístěn granát, který bouchne", a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně, odložený na zkušební dobu čtyřiadvaceti měsíců, a úhrnný peněžitý trest ve výměře 20 000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 5 To 689/2006, kterým bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto. Tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti obecně namítá, že obecné soudy porušily presumpci neviny, neboť nebyl prokázán jeho úmysl dopustit se vytýkaných trestných činů, a zcela pominuly jeho námitky v tomto směru, svědčící v jeho prospěch. Konkrétně pak nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyhodnotily výslechy poškozených J. Ž., E. V. a MUDr. L. K., a M. Ch., a jak posoudily vzájemné souvislosti mezi těmito důkazy a dále provedenými důkazy, zejména "prohlášení" V. Ch. o tom, že se právě on dopustil skutků 2) a 3) a záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Své námitky podrobně rozebírá ve vztahu k tomu, jaké závěry učinily obecné soudy.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí v systému všeobecného soudnictví. V jeho pravomoci je posuzování porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a nikoliv poskytování ochrany právům chráněných podústavními předpisy či rozhodování o vině a trestu za trestné činy, neboť tuto ústavní pravomoc mají obecné soudy. V pravomoci obecných soudů je tedy mimo jiné i připouštění a hodnocení provedených důkazů, a to zejména v důkazně složitých případech různých možností jejich výkladu, na což navazuje povinnost přesvědčivého odůvodnění jejich postupu a závěrů. Do pravomoci obecných soudů při aplikaci a interpretaci podústavních norem je Ústavní soud oprávněn vstupovat jen v extrémních případech, tj. v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. V nyní posuzovaném případě však nejde o žádný z případů způsobilých k zásahu Ústavního soudu.
Obecné soudy byly konfrontovány s obhajobou stěžovatele, spočívající v tom, že Janě Žižkové sice telefonoval, avšak nijak jí nevyhrožoval, a tomuto telefonátu měl být přítomen svědek M. Ch.l, a dále že E. V. a MUDr. L. K. telefonicky vyhrožoval V. Ch., kterému měl pouze předat telefonní čísla poškozených. Obecné soudy na tuto obhajobu adekvátně reagovaly tím, že stěžovatelem navržené důkazy provedly nebo se pokusily provést (to se týká svědka V. Ch., který odmítl vypovídat); i takto získané důkazy vyhodnotily v souvislosti s dalšími důkazy a své závěry podrobně rozvedly s tím, že uvěřily verzi poškozených a nikoliv stěžovatele. Z odůvodnění soudu prvého stupně vyplývá zjištění, že vytýkaná trestná činnost ve všech třech případech vyplývala z dříve vzniklých vztahů stěžovatele s poškozenými, byla vyvrcholením zavrženíhodného jednání stěžovatele v bezprostřední souvislosti, a že se v případech 2) a 3) stěžovatel poškozeným do telefonu ani nepředstavil a předstíral někoho jiného, ačkoliv k telefonátu použil své mobilní telefonní stanice. Výpověď svědka Ch. o jeho přítomnosti při telefonátu stěžovatele poškozené J. Ž. "okolo poledního nejpozději tak kolem půl třetí" předmětného dne dal do souvislosti se zjištěním, že vytýkaný telefonát se uskutečnil až v 15.40 hod., a proto vyhodnotil výpověď tohoto svědka jako bezvýznamnou. "Prohlášení" V. Ch. vyhodnotil soud prvého stupně jako smyšlené. Vzal v úvahu, že stěžovatel tento důkaz uplatnil až v hlavním líčení, že V. Ch. je osobou vícekrát soudně trestanou a momentálně ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, že poškozené poznaly v předmětných telefonátech hlas stěžovatele a bylo telefonováno z jeho mobilní telefonní stanice. Stěžovatelem tvrzené zapůjčení mobilního telefonu V. Ch. pro uskutečnění dvou telefonátů dvěma poškozeným ve dvou různých dnech ve výlučné režii tohoto svědka vyhodnotil jako nevěrohodné a nelogické. S tímto hodnocením se zcela ztotožnil i odvolací soud a poukázal na shodu skutkových závěrů s provedenými důkazy a podobný způsob provedení trestné činnosti. Ztotožnil se i s posouzením věrohodnosti výpovědi stěžovatele a "prohlášení" svědka V. Ch.
Závěry obecných soudů, na podkladě důkazů, jejichž obsah stěžovatel nezpochybňuje, lze tedy považovat za ústavně souladné a provedené v ústavně vymezené pravomoci. Naopak argumentace stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, je v tomto světle pouhým opakováním argumentace použité v rámci obhajoby naposledy v odvolání, která tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Sama skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není důvodem k ústavní stížnosti (srov. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 5. 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu