ECLI:CZ:US:2007:3.US.10.07.1
sp. zn. III. ÚS 10/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. T. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2006 č. j. 10 Co 29/2006-57 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. září 2004 č. j. 52 Nc 10278/2004-11, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a PRAFIS a. s., IČ: 25118986, se sídlem Praha 4, Antala Staška 1292/32, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2007, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, která, podle jejího názoru, porušila její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu článku 4 odst. 1, odst. 4, článku 36 odst. 1 a článku 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka nesouhlasí s oběma výše označenými rozhodnutími obecných soudů, kterými byla nařízena (a odvolacím soudem potvrzena) exekuce na majetek stěžovatelky podle vykonatelného platebního výměru ze dne 7. 3. 1997 vydaného Hornickou zaměstnaneckou zdravotní pojišťovnou v likvidaci k uspokojení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice ve výši 1 620,- Kč, penále ve výši 1 255,- Kč a pro náklady této exekuce, přičemž provedením této exekuce soud pověřil v rozhodnutí jmenovaného soudního exekutora. Stěžovatelka tvrdí, že exekuční titul - předmětný platební výměr - jí nebyl nikdy doručen, proto nemohl nikdy nabýt právní moci a je tedy nevykonatelný. Ve vztahu k témuž podkladovému rozhodnutí stěžovatelka namítá, že prý vykazuje formální vady spočívající jednak v nesprávném označení vydavatele platebního výměru, který údajně nemá dle takové formy označení právní subjektivitu, a dále, že oprávněný subjekt - vedlejší účastnice v pravomocně skončeném řízení prý neprokázala, že na ni přešla pohledávka, která byla předmětem exekučního řízení. Další výhrady stěžovatelky směřují k příslušnému penále z vymáhané pohledávky, které nemůže být předmětem exekučního řízení, neboť i sama pohledávka je již prý promlčena, což však oba obecné soudy, zejména pak soud odvolací, vůbec nevzaly v úvahu.
II.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2006 č. j. 10 Co 29/2006-57 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací potvrdil odvoláním stěžovatelky (v dřívějším řízení povinné) napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2004 č. j. 52 Nc 10278/2004-11 s tím, že toto odvolání shledal nedůvodným.
Odvolací soud se neztotožnil s námitkami stěžovatelky uváděnými i nyní v ústavní stížnosti a konstatoval, že podkladové rozhodnutí (předmětný výměr) nabylo právní moci již dne 27. 3. 1994, přičemž v tomto rozhodnutí je přesně označena jak osoba oprávněná, tak i povinná, včetně částky, která má být ve stanovené lhůtě zaplacena. Podle názoru odvolacího soudu předmětný akt byl vydán subjektem k tomu ze zákona určeným a pokud stěžovatelka namítá nedostatek jeho aktivní subjektivity až v rámci vykonávacího řízení, činí tak opožděně, neboť taková námitka by byla relevantní v odvolacím řízení proti předmětnému platebnímu výměru.
Za zcela nedůvodné označil odvolací soud i tvrzení stěžovatelky, že předmětná pohledávka nebyla postoupena na vedlejší účastnici (ve smyslu §36 odst. 3 exekučního řádu), takže nejde o osobu oprávněnou k předmětné pohledávce, a zdůraznil, že tato námitka stěžovatelky je dostatečným způsobem vyvrácena dílčí smlouvou ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2003, uzavřenou mezi správcem konkurzní podstaty úpadce a oprávněným, včetně přílohy k této smlouvě.
III.
Ústavní soud dříve než se může zabývat meritem věci musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti a předpoklady pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Pro podání ústavní stížnosti platí zákonná 60denní lhůta, jejíž počátek se odvíjí od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné do 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podané.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že telefonickým dotazem dne 9. 5. 2007 bylo u exekučního oddělení Okresního soudu v Ostravě (viz úřední záznam na č. l. 8) zjištěno, že dne 11. 1. 2007 bylo tomuto soudu doručeno dovolání stěžovatelky, které bylo podáno ve smyslu písemného poučení odvolacího soudu, které dosud nebylo dovolacímu soudu postoupeno. O podaném mimořádném opravném prostředku právní zástupce stěžovatelky Ústavní soud ani formou doplňujícího podání neinformoval.
Z výše uvedené skutečnosti vyplývá, že v dané věci z procesní opatrnosti podala stěžovatelka kromě ústavní stížnosti i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť podle jejího názoru je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a domnívá se tedy, že právě mimořádný opravný prostředek je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání eventuální nové ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
V předmětné věci je nutné nad rámec výše uvedeného připomenout, že podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohla stěžovatelka navrhnout zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí, jestliže, jak tvrdí, se podkladové rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným. Vzhledem k obsahu dalších námitek stěžovatelky by přicházel v úvahu jako jeden z dalších důvodů zastavení výkonu rozhodnutí i důvod uvedený pod písm. g) citovaného zákonného ustanovení. V posledně uvedeném případě by pak stěžovatelce v rámci nařízeného jednání bylo umožněno uplatnit k prokázání svých tvrzení relevantní důkazy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že před podáním ústavní stížnosti využila možnosti uvedené v ustanovení §268 o. s. ř., a to přesto, že rovněž odvolací soud v napadeném usnesení ze dne 31. 8. 2006 č. j. 10 Co 29/2006-57 stěžovatelku poučil o možnosti uplatnit výše uvedené námitky v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj