ECLI:CZ:US:2007:3.US.1089.07.1
sp. zn. III. ÚS 1089/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. H., zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. února 2007 č. j. 22 Cdo 701/2006-193 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2005 č. j. 6 Co 1489/2004-167, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, kterou obdržel Ústavní soud dne 30. 4. 2007, napadá stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 14. února 2007 č. j. 22 Cdo 701/2006-193, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2005 č. j. 6 Co 1489/2004-167 a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit A. R. (dále jen „žalovaná“) náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle stěžovatelky bylo oběma výše označenými rozsudky porušeno její právo na rovnost v právech, na spravedlivý proces a na soudní ochranu (článek 1 a článek 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a jsou rovněž v rozporu se zásadou, podle níž jsou soudy povinny poskytovat ochranu právům (článek 90 věta první Ústavy).
Jak je zřejmé z ústavní stížnosti, stěžovatelka není zejména spokojena s rozsudkem odvolacího soudu, který prý přesto, že jak stěžovatelka, tak i žalovaná se v průběhu řízení ocitly ve stejné procesní situaci, neboť obě prodaly své nemovitosti, a tím obě ztratily věcnou legitimaci, posoudil jejich práva rozdílně. V daném případě, s ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelky, její žalobu v části, jíž jí bylo soudem prvního stupně vyhověno, odvolací soud zamítl a uložil jí zaplatit náklady řízení. V případě uložených nákladů řízení před soudy obou stupňů stěžovatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že měl přihlédnout k tomu, že po prodeji sporné nemovitosti stěžovatelka nemohla vzít žalobu zpět již z toho důvodu, že by „se tím tak sama odsoudila k náhradě veškerých nákladů řízení“.
II.
Z připojeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2005 č. j. 6 Co 1489/2004-167 se zjišťuje, že v právní věci stěžovatelky (v dřívějším řízení žalobkyně) proti žalované A. R. o zdržení se stavby na sousedním pozemku, rozhodl tento soud o odvolání stěžovatelky tak, že rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku pod bodem II., který potvrdil, změnil s tím, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zdržet se při stavbě a užívání podkrovní nástavby rodinného domu specifikovaného v předmětném výroku výhledu na dvorek stěžovatelky, zamítl (výrok pod bodem I.).
Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 12 825,- Kč (výrok pod bodem II.) a České republice na nákladech řízení zálohovaných státem částku 13 020,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pod bodem II. výroku rozhodl, že pokud se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se celé výstavby podkrovní nástavby rodinného domu podle projektové dokumentace, tak v této části žalobu zamítl.
V průběhu odvolacího řízení stěžovatelka sdělila soudu, že své nemovitosti prodala a navrhla, aby namísto ní na straně žalobce vstoupil do řízení nový vlastník, neboť právní účinky kupní smlouvy vznikly již k datu 5. 11. 2004. Nový vlastník odvolacímu soudu však sdělil, že se vstupem do řízení nesouhlasí. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesením návrhu stěžovatelky nevyhověl (ve smyslu ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. per analogiam).
Jak zdůraznil odvolací soud, jestliže stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení aktivní věcnou legitimaci ztratila, nemůže být její žaloba úspěšná, takže nezbylo, než výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (pod bodem II.) jako věcně správný potvrdit a ve zbývající části jej změnit tak, jak bylo již výše uvedeno.
Pokud se týká náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, v tomto případě odvolací soud vycházel z ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř.
Rovněž při rozhodování o náhradě nákladů státu vycházel odvolací soud z ustanovení §224 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř.
O dovolání stěžovatelky rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který v rozsudku ze dne 14. 2. 2007 č. j. 22 Cdo 701/2006-193 dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. (výrok pod bodem I.) a uložil jí zaplatit žalované vzniklé náklady dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Podle zjištění dovolacího soudu bylo dovolání stěžovatelky přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž byl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ve vztahu k obsahu dovolání Nejvyšší soud zdůraznil, že žaloba stěžovatelky proti zásahu do jejího vlastnického práva k nemovitostem vycházela z předpokladu existence jejího vlastnického práva či jiného práva, které by ji opravňovalo nemovitost užívat, avšak stěžovatelka takové právo v průběhu řízení pozbyla bez možnosti procesního nástupnictví. Pokud na základě těchto skutečností původní vlastník nevzal žalobu zpět, zdůraznil dovolací soud, musela být žaloba v důsledku nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky zamítnuta. Postup odvolacího soudu vycházející z uvedeného závěru byl proto podle názoru dovolacího soudu správný.
Výhradami stěžovatelky vůči výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se dovolací soud odmítl zabývat s odůvodněním, že náklady řízení způsobilým předmětem dovolacího přezkumu být nemohou. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.
III.
Ústavní soud před posuzováním merita věci nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti a předpoklady pro její projednání uvedené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
Jak vyplývá z rekapitulace obsahu dovolání stěžovatelky uvedené v rozsudku dovolacího soudu, možnost napadnout rozsudek odvolacího soudu dovoláním využila stěžovatelka jen ve vztahu k měnícímu výroku (výrok pod bodem I.). Z výše uvedeného proto vyplývá, že pokud se stěžovatelka domáhá cestou ústavní stížnosti zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost v části, směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (výrok pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 26. 3. 2004 č. j. 8 C 558/2000-119) opožděná, neboť byla podána po lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu ji Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Dále se již Ústavní soud zabýval stížnostními námitkami stěžovatelky vztahujícími se jak ke zbývajícím částem výroku odvolacího soudu, tak i napadenému rozsudku dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že stěžovatelka si zavinila zhoršení svého procesního postavení v rámci odvolacího řízení sama tím, že v jeho průběhu prodala nemovitosti, jejichž ochrany vlastnického práva se předmětnou žalobou domáhala, aniž současně zajistila, aby nový nabyvatel předmětné nemovitosti vstoupil do řízení na její místo. Protože stěžovatelka prodejem nemovitostí v průběhu odvolacího řízení pozbyla svoji aktivní věcnou legitimaci ve sporu, byl odvolací soud nucen po výslovném nesouhlasu nového vlastníka se vstupem do řízení žalobu i ve zbývající části zamítnout (§107a odst. 1 o. s. ř.) a rozhodnout o nákladech řízení podle úspěšnosti ve sporu tak, že žalované (i státu) důvodně přiznal vůči zcela neúspěšné stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Skutečnost, že rovněž žalovaná, ovšem až v průběhu dovolacího řízení, prodala nemovitosti ve svém vlastnictví, byla pro rozhodování dovolacího soudu (resp. i odvolacího soudu) zcela irelevantní, jak to ostatně zcela správně a srozumitelně vysvětlil dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz strana 3 rozsudku, čtvrtý odstavec shora). S tímto názorem dovolacího soudu Ústavní soud souhlasí, a protože nemá, co by k němu dodal, pro krátkost odůvodnění na něj zcela odkazuje.
V souvislosti s tvrzeným zásahem do práva ve smyslu čl. 1 Listiny Ústavní soud poznamenává, že rovnost v právech nelze směšovat s právem účastníka řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) zvolit si ve sporu vlastní (pro něj vhodnou) procesní strategii, která by mu zajistila úspěch ve sporu. Jestliže stěžovatelka jako žalobkyně v předmětném sporu, ač zastoupena zvoleným advokátem, vlastním zaviněním neuspěla, byla nucena nést z tohoto důvodu i důsledky takového výsledku řízení, jakými jsou náklady řízení.
Posoudit, zda uložení povinnosti nahradit náklady řízení by bylo v tom kterém případě natolik nepřiměřeně tvrdé, že by pro povinného prakticky znamenalo ohrožení nezbytných sociálních podmínek k životu, přísluší výhradně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ve smyslu citovaného ustanovení §150 o. s. ř. při úvaze o použití tohoto ustanovení soud zvažuje všechna rozhodná hlediska, kterými jsou v první řadě majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků řízení. Jestliže z okolností případu žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro uložení náhrady nákladů nevyplývají, nelze v rozhodnutí soudu shledat protiústavnost.
Ústavní soud nesouhlasí rovněž s tvrzením stěžovatelky o údajném porušení jejích práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť z připojených rozsudků je zřejmé, že jí nebyl odepřen přístup k soudu, její právní věcí se zabývaly jak soudy obou stupňů, tak i soud dovolací, přičemž tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily své závěry i důvody, které je vedly k jejich rozhodnutím (ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.).
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost ve zbývající části odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu