ECLI:CZ:US:2007:3.US.1145.07.1
sp. zn. III. ÚS 1145/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. F., právně zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2007 sp. zn. 6 To 707/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podala stěžovatelka u Ústavního soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v němž se domáhá zrušení v záhlaví blíže označeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena její práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen ,,Úmluva"), jakož i porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., dále jen ,,Pakt").
Jak Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, byla stěžovatelka rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 4 T 153/2006 odsouzena pro trestné činy ublížení na zdraví a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §224 odst. 1, 2 a §180d trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Současně byla stěžovatelce dle §228 odst. 1 trestního řádu v rozsudku uložena povinnost zaplatit poškozeným P. F. náhradu škody ve výši 249.547,- Kč, Y. F. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč a P. F. náhradu škody ve výši 175.000,- Kč s tím, že poškozený P. F. st. byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na pořad věcí občanskoprávních. Konečně podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození Revírní bratrská pokladna, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 108, a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, územní pracoviště Opava, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na pořad věcí občanskoprávních.
Výše uvedeného trestného činu se stěžovatelka měla dopustila tak, že (zkráceně řečeno) dne 12. 7. 2006 řídila na silnici poblíž obce Raduň bez řidičského oprávnění a po předchozím požití alkoholických nápojů osobní automobil, přičemž v důsledku své řidičské nezkušenosti nezvládla řízení a havarovala. Při dopravní nehodě utrpěli tři spolujezdci zranění, přičemž D. F. svým zraněním na místě podlehla.
Bezprostředně po vyhlášení tohoto rozsudku se stěžovatelka výslovně, přímo do protokolu o hlavním líčení, vzdala práva podat proti němu odvolání.
Matka stěžovatelky Z. F. však využila svého oprávnění dle ust. §247 odst. 2 trestního řádu a se souhlasem stěžovatelky podala proti shora citovanému rozsudku nalézacího soudu odvolání, které zaměřila do výroku o náhradě škody předmětného rozsudku, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit P. F.i st., Y. F. a P. F. ml. náhradu škody v celkové výši 664.547,- Kč, protože se domnívala, že pro takovéto rozhodnutí neměl soud I. stupně dostatečnou oporu v provedených důkazech.
O odvolání rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který je ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle §256 tr. řádu zamítl.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila své přesvědčení, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení jejích základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně práva na spravedlivý proces podle výše citovaných článků Listiny, Úmluvy a Paktu. Blíže však nevysvětluje, jakým způsobem mělo napadeným rozhodnutím k porušení uvedených základních práv stěžovatelky dojít, ani v čem mělo dle jejího názoru konkrétně spočívat pochybení obecných soudů. Ve svém podání stěžovatelka uvedla, že ve lhůtě deseti dnů od podání projednávanou ústavní stížnost prostřednictvím svého právního zástupce odůvodní, k čemuž však do dne rozhodnutí Ústavního soudu nedošlo.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §30, §34 a §72 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti zřejmé, co sleduje. Návrh má dále obsahovat označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Dále je třeba uvést, které ústavně zaručené základní právo nebo svoboda mělo být porušeno a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Stěžovatelka svou ústavní stížnost blíže neodůvodnila a omezila se toliko na konstatování rozporu napadeného usnesení krajského soudu s určitými články Listiny a mezinárodních smluv o základních lidských právech a svobodách.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) a zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v projednávaném případě přezkoumal napadené rozhodnutí z obecných hledisek práva na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala.
Dle stěžovatelkou citovaného článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle citovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle cit. článku 14 odst. 1 Paktu 1. jsou si všechny osoby před soudem rovny. Každý má stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě přezkoumal a neshledal, že by jím došlo k porušení některého z výše citovaných ustanovení.
Jak ústavní soud zjistil, krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení obsáhle zabýval námitkami vznesenými v odvolání. V něm matka stěžovatelky namítala, že k vyslovení výroku o náhradě škody, jak je uveden v rozsudku soudu prvého stupně, neměl tento soud dostatečnou oporu v provedených důkazech. Uvedla, že lze dle jejího mínění dovodit, že zemřelá spolujezdkyně její dcery D. F. předala řízení osobního motorového vozidla stěžovatelce, přestože věděla, že tato není držitelkou řidičského oprávnění a před jízdou požila alkoholické nápoje. Ze strany poškozené tedy dle tvrzení matky stěžovatelky mělo dojít k porušení ust. §5 odst. 2 písm. d) a §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Poškozená D. F. se tak dle tvrzení odvolatelky měla určitým způsobem spolupodílet na vzniklé dopravní nehodě a tedy i škodě. Navrhováno bylo zrušení rozsudku soudu prvého stupně ve výroku o náhradě škody s tím, že poškození P. F. st., Y. F. a P. F. ml. budou odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že odvolání není důvodné, na důkazech, jež byly provedeny v hlavním líčení, tyto důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí označil a logicky vysvětlil, proč námitkám matky stěžovatelky uplatněným v odvolání nelze přisvědčit. Odvolací soud rekapituloval ustanovení zákona o silničním provozu, jež stěžovatelka jízdou bez příslušného řidičského oprávnění po předchozím požití alkoholického nápoje porušila. Neztotožnil se s námitkou matky stěžovatelky ohledně spoluzavinění poškozené D. F. Poukázal na výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplývá, že předmětné motorové vozidlo měla zapůjčené poškozená D. F., která jej rovněž na cestě směrem do Opavy zpočátku řídila. Odvolací soud zdůraznil, že dle výpovědi svědkyně K. to byla sama stěžovatelka, kdo požádal poškozenou D. F., aby jí předala řízení automobilu. Odvolací soud rovněž poukázal na výpověď samotné stěžovatelky v hlavním líčení, z níž vyplynulo, že stěžovatelka, ač nemá řidičské oprávnění, řídila motorové vozidlo opakovaně a dokonce i na té komunikaci, na níž došlo k dopravní nehodě.
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo charakter překvapivého rozhodnutí ve smyslu jeho předchozích nálezů ve věcech sp. zn. IV. ÚS 544/98 a II. ÚS 139/98 (dostupné na www.judikatura.cz). Jedná se o rozhodnutí, jež nenese znaky libovůle, je náležitě odůvodněno a vyplývá z něj logicky vztah mezi právními závěry a skutkovými zjištěními obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 148/97 a další). Odvolací soud se v napadeném usnesení s námitkami odvolatelky náležitě vypořádal a vysvětlil, proč dovolání nemohlo být shledáno důvodným.
Ústavní soud v případě napadeného usnesení neshledal ani žádné porušení jednoduchého práva, ani kautel práva ústavního ve smyslu citovaných ustanovení Listiny, Úmluvy a Paktu a ustálené judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu