ECLI:CZ:US:2007:3.US.1158.07.1
sp. zn. III. ÚS 1158/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. M., zastoupené JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem v Brně, Arne Nováka 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2006, čj. 30 Cdo 2869/2005-334, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2007, čj. 1 Co 251/2006-357, spolu s návrhem stěžovatelky na vyslovení neodůvodněných průtahů v řízení, za účasti vedlejšího účastníka B. J., zastoupeného JUDr. Josefem Vítem, advokátem ve Vyškově, Kostelní 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno její základní právo na zachování osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil průtahy v řízení. Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh daného řízení před obecnými soudy, kde vystupovala jako žalobkyně, a domáhala se, aby žalovaný B. J. poslal stěžovatelce omluvný dopis za článek, který o ní publikoval ve Vyškovských novinách dne 14. září 1990, a kterým ji nařkl z neoprávněného nakládání s věcmi zabavenými osobám, které během komunistického režimu emigrovaly (původně se domáhala též peněžité náhrady morální újmy, kterou v důsledku uvedeného článku utrpěla). Žalobu podala stěžovatelka dne 29. listopadu 1993, věc byla pravomocně ukončena teprve po více než 13 letech rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, který je též předmětem této ústavní stížnosti. Ve věci zaujímaly obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, opakovaně odlišné právní i skutkové závěry, na což stěžovatelka ve své ústavní stížnosti upozorňuje. Stěžovatelka upozorňuje též na formální nedostatky rozhodnutí obecných soudů, na to, že vycházejí z nesprávných právních i skutkových závěrů, čímž mělo dojít k porušení základního práva stěžovatelky na ochranu její osobní cti a dobré pověsti.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který odkázal na odůvodnění svého předcházejícího rozhodnutí, které vyznělo ve prospěch stěžovatelky, a které bylo posléze zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2006, čj. 30 Cdo 2869/2005-334. Nejvyšší soud k žádosti Ústavního soudu plně odkázal na důvody svého rozhodnutí. Vedlejší účastník B. J. polemizuje s argumenty stěžovatelky uvedenými v její ústavní stížnosti. Dále si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 104/93.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, Ústavní soud si však může za účelem odstranění nejasností a pochyb vyžádat vyjádření účastníků řízení, resp. spisový materiál. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Této možnosti využil Ústavní soud i v tomto případě.
Ústavní soud předně v souladu se svou judikaturou odmítá argument, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, samy o sobě zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález III. ÚS 70/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375 a násl., a konst. judikatura).
Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na svou již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a proto nemůže na sebe atrahovat pravomoc přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavním pořádkem.
Podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je svoboda projevu zaručena. Podle odst. 2 téhož ustanovení má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Čl. 10 i čl. 17 Listiny základních práv a svobod vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, kterých se dovolává též stěžovatelka. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. např. nález I. ÚS 367/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 36, str. 605).
Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nález IV. ÚS 154/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 10, str. 112). Ústavní soud nemůže zasáhnout do rozhodnutí obecného soudu jen proto, že by sám provedl poměřování ústavních hodnot a základních práv jinak a dospěl by k jinému závěru. Ústavní soud však zasáhne a bude chránit základní právo, pokud se obecné soudy zmýlily při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu soudem ústavním (srov. obdobně nález I. ÚS 367/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 36, str. 605).
Ústavní soud má za to, že nelze říci, že by obecné soudy v posuzované věci nevyhověly minimálním ústavněprávním požadavkům. Tvrzení, která se objevila v článku, o který v dané věci jde, nutno hodnotit dílem jako tvrzení skutečnosti, dílem jako hodnotové soudy. Hodnotový soud a tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují. Zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze dokonce i obecně zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany (srov. obdobně výše cit. nález I. ÚS 367/03). Z tohoto právního názoru ostatně vychází též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2006, čj. 30 Cdo 2869/2005-334, kterým byl ústavní stížností zpochybněný rozsudek Vrchního soudu vázán.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na vyslovení průtahů v řízení. Návrh stěžovatelky je v tomto bodě nepřípustný, a to z následujících důvodů. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; stěžovatelce by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky, požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je proto v této části nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ve zbývající části Ústavní soud došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu