ECLI:CZ:US:2007:3.US.1159.07.1
sp. zn. III. ÚS 1159/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. I. P. a B) MUDr. V. P., oba právně zastoupeni JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou AK se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 C 182/2003-131, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2005 č. j. 18 Co 196/2005-159 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 č. j. 22 Cdo 201/2006-176, za účasti 1) Okresního soudu v Karlových Varech, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 5. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 28. 8. 2007, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 C 182/2003-131, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2005 č. j. 18 Co 196/2005-159, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 č. j. 22 Cdo 201/2006-176, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 182/2003.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 C 182/2003-131 soud uložil žalovaným (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") povinnost zdržet se stavby označené jako "rozšíření garáže Karlovy Vary, Havlíčkova č. p. 1350", na pozemku st. p. č. 2910 v katastrálním území Karlovy Vary, o jejíž povolení požádali žalovaní Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad podáním ze dne 17. 3. 2003. Žalovaným dále soud uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni C. Š. náklady řízení. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 9. 2005 č. j. 18 Co 196/2005-159 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 č. j. 22 Cdo 201/2006-176 zamítnuto, a žalovaným byla dále uvedeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy, které v předmětné právní věci rozhodovaly, vyložily občanský zákoník k jejich tíži ústavně rozporným způsobem a porušily tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud za trvání podílového spoluvlastnictví se souhlasem všech ostatních podílových spoluvlastníků nabyli právo provést změnu společné věci ve formě rozšíření garáže, pak na tom nic nemohla změnit následná dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a vymezení jednotek v domě; nabytá práva stěžovatelů, přestože nedošlo ke dni zániku podílového spoluvlastnictví k jejich plné realizaci, podle stěžovatelů nezanikla; jejich právo stavět, vzniklé za trvání podílového spoluvlastnictví, nezaniklo ani dohodou ani ze zákona; proto nebylo možné bez dalšího aplikovat právní úpravu jednomyslného rozhodování vlastníků bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), jak to učinily soudy všech stupňů.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jak obecné soudy posoudily otázku, zda mají stěžovatelé právo provést rozšíření jednotky - garáže, která je v jejich vlastnictví a je součástí domu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy, které v jejich právní věci rozhodovaly, vyložily občanský zákoník k jejich tíži ústavně rozporným způsobem a porušily tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, nález č. 33, str. 235).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Nesprávná aplikace a interpretace práva by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí soudu, pokud by ji bylo možné opodstatněně kvalifikovat jako interpretaci a aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod, tj. zejména tehdy, jeví-li se v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, a není ji proto možné objektivně akceptovat. O takovýto případ nesprávné interpretace a z ní vyvozené aplikace podústavního práva se v dané věci nejedná.
Na základě stěžovateli podaného dovolání se předmětnou věcí zabýval Nejvyšší soud ČR, který napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť je v něm řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a tou je otázka souhlasu či nesouhlasu ostatních vlastníků jednotek ve smyslu ust. §13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů "k důležité změně společné věci", jestliže v době, kdy společný dům byl v podílovém spoluvlastnictví, dali k takové změně všichni tehdejší podíloví spoluvlastníci souhlas, změna však v té době nebyla realizována.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007 č. j. 22 Cdo 201/2006-176 dovodil, že vlastnictví jednotek v budově, která byla předmětem podílového spoluvlastnictví, vzniklo v dané věci po předchozím uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k budově podle ust. §5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Z povahy věci vyplývá, že nabytím účinnosti takové dohody zanikají dosud nerealizovaná práva a povinnosti plynoucí ze spoluvlastnického vztahu, která jsou nahrazena právy nově vzniklými; vznikne-li namísto původního spoluvlastnického vztahu společenství vlastníků jednotek, jsou původní spoluvlastnické právní vztahy nahrazeny právními vztahy mezi vlastníky jednotek. Proto ta rozhodnutí původních spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, která nebyla realizována ke dni zániku původního spoluvlastnického vztahu nahrazeného vlastnictvím jednotek podle zákona o vlastnictví bytů, ztrácejí k tomuto dni účinnost (nedohodnou-li se účastníci jinak); chtějí-li vlastníci jednotek dosáhnout cíle sledovaného těmito rozhodnutími, musí podle dovolacího soudu postupem stanoveným uvedeným zákonem přijmout rozhodnutí nová. Z uvedeného je podle dovolacího soudu zřejmé, že nerealizované rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí (souhlas spoluvlastníků s přestavbou, resp. rozšířením garáže) pozbylo účinnosti okamžikem účinnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou spoluvlastníci uzavřeli dne 26. 3. 2003; ostatně v článku IV. této dohody - podotkl dovolací soud - účastníci včetně odvolatelů prohlašují, že nemají vůči ostatním účastníkům dohody z titulu zaniklého spoluvlastnictví žádné nároky. Proto je podle dovolacího soudu správný právní názor odvolacího soudu, který považoval za rozhodující pro posouzení věci skutečnost, že souhlas vlastníků jednotek s úpravou domu ve smyslu ust. §13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů nebyl dán.
S těmito názory dovolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje.
Ústavní soud konstatuje, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, v předmětné právní věci splněny nejsou.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a že jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti.
Stěžovatelům se bezpochyby dostalo možnosti hájit svá práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž jejich věc byla meritorně přezkoumána i Nejvyšším soudem ČR, kterému především a ze zákona jako vrcholnému orgánu náleží zajišťovat zákonnost rozhodování.
Nelze se stěžovateli souhlasit, že nebylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny (a analogicky z článku 6 odst. 1 Úmluvy), neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (garantován úspěch v řízení), ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu