ECLI:CZ:US:2007:3.US.1200.07.1
sp. zn. III. ÚS 1200/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. P., zastoupené Mgr. Hanou Marušovou, advokátkou v Jihlavě, Farní 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, čj. 16 Co 761/2000-132, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, čj. 29 Odo 260/2005-153, a návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, čj. 16 Co 761/2000-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 5. 2007 napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, čj. 29 Odo 260/2005-153, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, čj. 16 Co 761/2000-132, a s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 Listiny a do práva na zákonnost dle čl. 4 odst. 1 Listiny, se domáhala jejich zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl na základě odvolání JUDr. Aleny Ostrejšové, správkyně konkurzní podstaty úpadce F. P., jež měla v soudním řízení postavení vedlejší účastnice, změněn rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 3. 2000, čj. 12 C 1059/98-104, tak, že bylo určeno (ve smyslu §42a občanského zákoníku), že darovací smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a F. P., jejímž předmětem byly ve výroku specifikované nemovitosti, je vůči žalobci - Finančnímu úřadu v Jihlavě - právně neúčinná. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, avšak Nejvyšší soud je, jde-li o věc samu, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem občanského soudního řádu zamítl, a to touto ústavní stížností napadeným rozsudkem.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že uvedená správkyně konkurzní podstaty (dále též jen "správkyně") vstoupila do soudního řízení jako vedlejší účastnice na straně Finančního úřadu v Jihlavě, a to s odkazem na §15 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), a že odvolací soud připustil její odvolání, ačkoliv sama neměla právní zájem ve smyslu §93 odst. 1 občanského soudního řádu na výsledku daného řízení, což má být patrno z výroku rozhodnutí odvolacího soudu, který se netýká jejich zájmů. Na dalším místě stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastnice sledovala čistě svůj vlastní zájem, kterým bylo získání náhrady pro sebe na úhradu své vlastní pohledávky. Dále vyslovuje názor, že z §15 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání vyplývá, že vydání náhrady do konkurzní podstaty je možné použít pouze v situaci, kdy je právní úkon dlužníka neúčinný podle §15 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud má správce konkurzní podstaty aktivní legitimaci k odporování právním úkonům, pak je na místě aplikovat prvně uvedené ustanovení. Napadená rozhodnutí dle stěžovatelky z této úpravy nevycházejí, naopak extenzivní výklad §15 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve spojení s rozšířením pravomocí vedlejší účastnice potírá právní jistotu (stěžovatelky). V rozporu se zákonnou úpravou postačila správkyni nikoli aktivní legitimace, ale pouze její intervence v řízení, aby získala náhradu z neúčinného právního úkonu. Takovouto pozici má prý pouze správkyně, nikoliv každý vedlejší účastník. Stěžovatelka dále uvádí, že napadená rozhodnutí zcela popřela právo věřitele upravené v §42a občanského zákoníku, neboť má-li být náhrada stěžovatelkou vydána do konkurzní podstaty (a naplněn tak právní zájem na věci), nebude moci být uspokojen věřitel, na základě jehož aktivity bylo zahájeno soudní řízení, ale musela by být částka ve výši jeho pohledávky vydána do podstaty bez toho, že by správkyni svědčil právní titul, že právní úkon je vůči ní neúčinný. Stěžovatelka znovu poukazuje na právní nejistotu, která vznikla tím, že žalobce požaduje vydat plnění z neúčinného právního úkonu a vedle toho vedlejší účastnice požaduje vydat plnění z neúčinného právního úkonu do konkurzní podstaty s odkazem na názor Nejvyššího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, čj. 16 Co 761/2000-132, neboť na základě "předběžného rozhodnutí" jsou za účelem zajištění plnění z odporovací žaloby v soudní úschově uloženy prostředky ve výši 3 300 000 Kč, přičemž není postaveno na jisto, zda má stěžovatelka vydat náhradu žalobci nebo správkyni.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní stížnost má dvě roviny. Jednak stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že bylo "připuštěno" odvolání vedlejší účastnice, aniž by tato měla právní zájem na výsledku řízení, jednak stěžovatelka polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který se formou poznámky (učiněné z důvodu "preventivního působení") vyjádřil k argumentaci stěžovatelky k absenci právního zájmu vedlejší účastnice.
Jde-li o první rovinu, Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovatelce vysvětlil, že pokud vedlejší účastnice vstoupila do řízení z vlastního podnětu a stěžovatelka nepodala návrh ve smyslu ustanovení §93 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, nemohla být zkoumána otázka právního zájmu vedlejší účastnice, přičemž vzhledem k ustanovení §93 odst. 3 občanského soudního řádu byla vedlejší účastnice oprávněna odvolání podat.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je přípustná za situace, kdy napadené rozhodnutí trpí "kvalifikovanými" vadami, tj. vadami, jež mají za následek porušení ústavnosti. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci, proč by příslušné závěry obecných soudů měly být z ústavněprávního hlediska vadné, stěžovatelka pouze opakuje svou námitku nedostatku právního zájmu vedlejší účastnice. I pokud by Ústavní soud vycházel z toho, že obsahem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s interpretací a aplikací §93 občanského soudního řádu, tj. "jednoduchého práva", o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky by mohlo být uvažováno, pokud by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98).
Takové pochybení zjištěno nebylo. S danou otázkou se obecné soudy zcela (řádně) vypořádaly, přičemž jejich výklad je v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů i názory odborné literatury (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, C. H. Beck, 4. vydání, 2000, str. 232). Stěžovatelce nic nebránilo, po vstupu vedlejší účastnice do řízení, podat k soudu návrh podle §93 odst. 2 věty druhé občanského soudního řízení, a pokud tak neučinila, sama se vystavila riziku, že vedlejší účastnice - zcela v mezích svých procesních práv, jak vyplývají z §92 odst. 3 občanského soudního řádu - podá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Jde-li o druhou rovinu ústavní stížnosti, argumentace Nejvyššího soudu ohledně eventuální existence naléhavého právního zájmu byla uvedena jako obiter dictum, přičemž i kdyby tento soud dospěl k závěru, že tento zájem dán nebyl, nic by to na výsledku řízení změnit nemohlo. Ústavní soud se proto danou problematikou nezabýval. S ohledem na to, že z hlediska posouzení ústavní stížnosti není relevantní ani otázka, komu by nyní měla stěžovatelka vydat náhradu, zda věřiteli či správkyni konkurzní podstaty, Ústavní soud se jí rovněž nezabýval; k tomu snad možno doplnit, že sama skutečnost, že vydáním napadených rozhodnutí nastala právně složitá situace, nemůže být důvodem pro jejich zrušení.
Pro tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu