ECLI:CZ:US:2007:3.US.1340.07.1
sp. zn. III. ÚS 1340/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2007, čj. 21 Cdo 1055/2006-127, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2005, čj. 11 Co 535/2005-115, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2005, čj. 25 C 150/2001-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal prohlášení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné, a to dražby, v níž sám byl vydražitelem, a to z důvodů formálních pochybení v průběhu dražby. V řízení před obecnými soudy stěžovatel neuspěl. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl - na rozdíl od obecných soudů prvého a druhého stupně - k závěru, že stěžovatel nebyl k podání návrhu ani legitimován. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutí dovolacího soudu i soudu prvního stupně a soudu odvolacího, když polemizuje zejména s právním názorem dovolacího soudu. Tím bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a celá řada dalších základních práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, samy o sobě zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález III. ÚS 70/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375 a násl. a konst. judikatura). Ústavní soud proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, když stěžovatel samotný ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, které by byly způsobeny průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisely, ani netvrdí.
Co se týče jádra argumentů uvedených v ústavní stížnosti, Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil tento právní závěr Nejvyššího soudu: "I když vydražitel - logicky vzato - musel být účastníkem dražby (podle ustanovení §23 odst. 9 zákona o veřejných dražbách se příklep udělí účastníkovi dražby, který učinil nejvyšší podání), nelze dále přehlédnout, že udělením příklepu se jeho právní postavení v dražbě změnilo. Na rozdíl od ostatních, v dražbě neúspěšných účastníků dražby, kteří mohli být případnými nedostatky (pochybeními) v provedení dražby dotčeni ve svých právech, vydražitel nemá (nemůže mít) - objektivně vzato - opravdový zájem na vyslovení neplatnosti dražby, podle jejíhož výsledku nabývá (v souladu se svým očekáváním, pro které se dražby vůbec zúčastnil) vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, i kdyby dražba byla nedostatky vypočtenými v ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách skutečně postižena; opravdový zájem na určení neplatnosti dražby samozřejmě nemůže spočívat v tom, že si vydražitel svůj záměr nabýt vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby dodatečně (po udělení příklepu) rozmyslel nebo že nemá finanční prostředky potřebné k úhradě ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě, neboť vyslovení neplatnosti dražby nemůže být právním prostředkem k nepřípustnému (v rozporu se zákonem) odvrácení následků plynoucích pro obmeškalého vydražitele z ustanovení §28 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách." Na tomto právním názoru ovšem neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
S ohledem na to, že stěžovatelem zpochybněný výklad zákona o veřejných dražbách není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelem zpochybněného na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu