ECLI:CZ:US:2007:3.US.1382.07.1
sp. zn. III. ÚS 1382/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Vladislavem Cilínkem, advokátem v Praze 2, Římská 36, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. února 2006, čj. 18 C 159/97-365, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. října 2006, čj. 18 C 159/97-396 (85 C), a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2007, čj. 42 Co 9/2007-417, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, ve kterých stěžovatelka neuspěla se svým návrhem na stanovení výživného manželky proti jejímu bývalému manželovi JUDr. J. B. Stěžovatelka polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů v její věci, jakož i s právním závěrem obou soudů o tom, že by přiznání výživného bylo v tomto případě v rozporu s dobrými mravy. Proto dovozuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 32 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající).
Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž dospěly obecné soudy, nebylo možno v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně opětovně přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, na základě kterých obecné soudy stanovují výživné, stejně jako závěry obecných soudů o tom, že v daném případě byly dány důvody pro závěr, že by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákona o rodině). V daném případě to obecný soud konkrétně opodstatnil specifičností manželství (manželé spolu fakticky nežili), a dále tím, že v důsledku počínání stěžovatelky došlo k odcizení žalovaného otce a jejich společného dítěte. Zjištění soudy učiněná, která stěžovatelka zpochybňuje, musí být zásadně činěna obecnými soudy a Ústavní soud proto není oprávněn jejich právní závěry přehodnocovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace takto zjištěné vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu