ECLI:CZ:US:2007:3.US.1548.07.1
sp. zn. III. ÚS 1548/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Štefánikova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 Tdo 309/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 5 To 445/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 4 T 103/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že obecné soudy především "pominuly právně hodnotit popsaný skutek ve všech jeho souvislostech"; za rozhodné pokládá, že měl v úmyslu pouze "zjistit osobu škůdce", nikoliv mu ublížit na zdraví. Útok na poškozeného byl podle soudů prokázán teprve v době, kdy se poškozený i stěžovatel nacházeli u vozu stěžovatele, tedy nikoliv již v době "tlačení poškozeného zpět", čímž měl poškozeného udeřit až v době, kdy jeho "návalový vztek" již pominul. To pokládá stěžovatel za nelogické, neboť poškozený reagoval po celou dobu "neadekvátně", takže pokud by jej udeřil, učinil by tak nepochybně proto, aby jej již na počátku "zklidnil". Stěžovatel má dále za to, že byl odsouzen za čin, který není trestným činem, neboť intenzita násilí, kterého měl podle závěru soudů užít, nepřekračuje rámec svépomoci; podle jeho názoru svépomoc, která směřuje ve všech okamžicích k právem uznanému cíli, ač může vykazovat znaky trestného činu, není jednáním trestným. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání meritorně neprojednal, ačkoliv jím uplatněná námitka nebyla postavena na konstrukci vlastního skutkového stavu, jak dovodil dovolací soud, nýbrž na nesouhlasu s právním posouzením věci.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 20 týdnů. O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradním trestu a nově rozhodl tak, že v případě, že by peněžitý trest nebyl vykonán "ve stanovené lhůtě", byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody ve (shodné) výměře 20 týdnů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného než přípustného důvodu) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové i právní závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že právní posouzení věci je ve vztahu ke skutkovým zjištěním v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustil, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty výše uvedených trestných činů.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí též vyvrátil stěžovatelovu představu, že by v dané situaci mohlo být použito ustanovení o nutné obraně (proti útoku, který je již ukončen, není nutná obrana přípustná), a adekvátně též vysvětlil, proč nemohlo jít ani o svépomoc podle §6 obč. zák. Hodnocení stěžovatelem podaného dovolání jakožto věcně neprojednatelného [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu] pokládá Ústavní soud za korektní a výstižné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu