ECLI:CZ:US:2007:3.US.1562.07.1
sp. zn. III. ÚS 1562/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. Z. T., PhD., zastoupeného Mgr. Ing. Michaelem Hebkým, advokátem se sídlem v Brně, Dubová 21, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2007, č.j. 15 Co 85/2007-280, a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 1. 2007, č.j. 4 Nc 1515/2004-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listiny"), čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech, byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 1. 2007, č.j. 4 Nc 1515/2004-265, bylo stěžovateli uloženo předběžným opatřením platit na výživném pro nezletilou Terezu (narozenou dne 26.2003) měsíčně 1.000,- Kč k rukám matky; z odůvodnění usnesení se podává, že se vede též "řízení o úpravě styku" stěžovatele s dítětem, jež si vyžádá rozsáhlejší dokazování a tím i "určitý čas", přičemž dosud stěžovatelem dobrovolně placené výživné ve výši 250,- Kč neodpovídá "v žádném případě" jejím potřebám.
K odvolání stěžovatele odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že jeho skutkové a právní závěry označil za správné a plně se s nimi ztotožnil. Reaguje na námitky stěžovatele, uplatněné v odvolání, odvolací soud uvedl, že "potřeba placení výživného ... byla již od samého počátku tohoto řízení", přičemž právě s ohledem na jeho délku a potřebu dalšího dokazování "je třeba prozatímně upravit poměry tak, aby běžné životní potřeby nezletilé byly saturovány" a proto "je na místě zajistit, třeba i předběžným opatřením, placení výživného od druhého rodiče v nezbytné míře". Nezbytná míra - podle odvolacího soudu - je dána "objektivními kriterii potřeb nezletilé", přičemž stanovená částka právě ji vystihuje, a to jak se zřetelem k hospodářským poměrům obou rodičů, tak i s přihlédnutím k tomu, že matka svoji vyživovací povinnost plní částečně též výkonem osobní péče o nezletilou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření dle §76 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť povinnost platit výživné lze uložit toliko v míře nezbytné pro zajištění "základních životních potřeb oprávněného" a to jen v případě, je-li "dána potřeba, aby výživné bylo poskytnuto předběžně". Stanovené výživné těmto "kriteriím" neodpovídá, neboť předběžné opatření je nařízeno za situace, kdy řízené ve věci samé trvá již 3 roky; jestliže tedy po celou tuto dobu mu nebyla (předběžným opatřením) nařízena povinnost platit výživné, je tomu tak proto, že tato potřeba nevyvstala, a ani nyní (při nezměněných poměrech) tomu tak není. Naplněna též není ani podmínka stanovení výživného pouze v nezbytné míře za situace "ohrožení výživy nezletilé", k níž během řízení prokazatelně nedošlo; kriteria, z nichž obecné soudy (zejména pak soud odvolací) při stanovení výše výživného vycházely, odpovídají kriteriím pro stanovení výživného v řízení ve věci samé, nikoliv však na základě předběžného opatření. Při rozhodování o nezbytnosti platit výživné měly soudy zohlednit i povinnost matky podílet se na výživě nezletilé, když tato má vzhledem ke svým majetkovým a výdělkovým poměrům "mnohem větší možnosti" nežli on sám; při posuzování "nezbytnosti" též bylo podle stěžovatele namístě zohlednit příspěvek matky na výživu nezletilé bez toho, že by bylo přihlíženo k její osobní péči. Stěžovatel pak dovozuje, že (v důsledku vydání napadených rozhodnutí) je životní úroveň nezletilé po zohlednění všech přijatých plnění "vyšší než jeho", což odporuje §85 odst. 2 zákona o rodině; uložením povinnosti platit výživné dochází též k porušení §91 odst. 2 tohoto zákona, jestliže jejím důsledkem je snížení životní úrovně stěžovatele ve srovnání s životní úrovní matky nezletilé. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje i v nedostatku odůvodnění soudních rozhodnutí, která se podle něj opírají jen o "obecná tvrzení a paušální argumenty"; odvolací soud se pak v "dostatečné míře nezabýval jeho námitkami" a tyto navíc označil za "zavádějící a ryze účelové". O výživném bylo rozhodnuto pouze na základě "ničím neomezené volné úvahy soudu" bez odpovídajících skutkových zjištění o rozsahu nezbytných potřeb nezletilé, a výši takto stanoveného výživného (s poukazem na řadu publikovaných soudních rozhodnutí) považuje stěžovatel za neadekvátní věku dítěte a výši jeho vlastních příjmů. V postupu soudů proto spatřuje rovněž zásah do práva vlastnit majetek a porušení jeho práva na lidskou důstojnost, resp. práva na přiměřenou životní úroveň, neboť mu - jak tvrdí - v důsledku uložené povinnosti nezbývá (na rozdíl od matky nezletilé) dostatek finančních prostředků na uspokojení svých základních životních potřeb, včetně přiměřeného bydlení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o.s.ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o.s.ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Především pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Tak je tomu v dané věci.
Na první pohled je totiž zřejmé, že oponentura stěžovatele nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí (neboť ta jsou "správná" ve smyslu respektu k tradičním hlediskům rozhodování o výživném, resp. o předběžném opatření k výživnému), tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního (zejména má-li stěžovateli na zřeteli - v podstatě - než argument nedostatku spravedlivého procesu). Jednoduše řečeno, nic z toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nejenže nemá ústavněprávně relevantní reflex, ale i opodstatněně neobstálo ani před obecnými soudy. Věc je natolik zřejmá, že má jen omezený význam se věnovat jednotlivostem.
V posuzované věci obecné soudy uzavřely, aniž vybočily z rámce standardních názorů, že v řízení byly okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázány; pak postačí stěžovateli připomenout, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným.
Stěžovatel má sice pravdu v tom, že řízení trvá již více než 3 roky a předběžné opatření bylo vydáno až nyní, na věci se tím však nic nemění; ani vzhledem k tomu nelze úvahy soudů o potřebě upravit zatímně povinnost platit výživné označit za neopodstatněné, nebo dokonce svévolné. Podstatné je, že otec byl povinen se podílet na úhradě nákladů péče o nezletilou dceru bez ohledu na probíhající řízení či jeho délku, a tuto povinnost dosud plnil způsobem zjevně nedostatečným.
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily (včetně úvah o výši uloženého plnění), nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani excesivní.
Obecné soudy dostály i požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v rozsahu požadavků zakotvených v §157 o.s.ř., jestliže dostatečně konkrétně uvedly, o jaké skutečnosti se ve svých závěrech opíraly. Námitce stěžovatele, že se rozhodnutí "opírají jen o obecná tvrzení a paušální argumenty" a že se odvolací soud "jeho námitkami v dostatečné míře nezabýval" přisvědčit nelze. Byť by zejména rozhodnutí odvolacího soudu plně neodpovídalo očekávání stěžovatele v reakci na jeho obsáhle uplatněné námitky, je rozhodné, že se z něj - bez pochybností - podává, v jakém rozsahu bylo napadené rozhodnutí odvolacím soudem přezkoumáno, jaké okolnosti vzal tento soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů bylo rozhodnuto.
Ve smyslu shora řečeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu