ECLI:CZ:US:2007:3.US.1644.07.1
sp. zn. III. ÚS 1644/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky VOLDRICH s. r. o., IČ 25173146, se sídlem Nedašovská 345, Praha-Zličín, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož&Sokol&Novák, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2007 č. j. 1 Afs 23/2006-105, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2005 č. j. 10 Ca 125/2004-53 a č. j. 10 Ca 126/2004-65, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2004 č. j. 1438/120/2003 a č. j. 5577/120/2003 a rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku ze dne 4. prosince 2002 č. j. 31495/02/102970/1169 a č. j. 31493/02/102970/1169, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala ve své daňové věci zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
V naraci návrhu rozporovala jimi učiněný výklad relevantního jednoduchého práva, obsaženého v §24 odst. 1 ve spojení s §24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pro posouzení věci rozhodném. V podrobně rozvedených stížnostních bodech stručně shrnuto tvrdila, že její výdaje vynaložené na blíže specifikovaných zahraničních cestách jsou daňově uznatelné (do USA, Thajska a Brazílie), neboť byly uskutečněny, byť bez faktuálních žádoucích důsledků, za účelem dosažení, zajištění nebo udržení příjmů. V té souvislosti navrhovatelka rovněž namítla i dle jejího názoru protiústavní odmítnutí důkazních návrhů, když těmito usilovala právě o doložení toho, že na předmětných cestách vedla, resp. její jednatel vedl obchodní jednání a navazoval kontakty související s podnikáním. Absurditou potom, jak dále uvedla, je za této procesní reakce na její důkazní návrhy závěr orgánů veřejné moci, že nedostála důkaznímu břemenu, spočívajícímu v prokázání jí uváděných skutkových tvrzení.
V důsledku těchto námitek navrhovatelka předně poukázala na dotčení svých ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 5, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR, poté odkázala na podporu svých vývodů na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 686/02, I. ÚS 672/03 a IV. ÚS 29/05 a posléze se pro tato svá tvrzení domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor navrhovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv navrhovatelky, Ústavní soud neshledal. Všechny námitky uplatněné v naraci návrhu předestřela již ve shodném rozsahu v kasační stížnosti, přičemž s těmito se Nejvyšší správní soud v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vypořádal, pročež takto stačí na obsah odůvodnění jeho rozsudku, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Interpretace práva jednoduchého dopadajícího na daňovou záležitost navrhovatelky předurčila thema probandi, čímž došlo současně i k vymezení okruhu skutkových okolností, jež jsou pro posouzení její věci irelevantní. Z toho důvodu stěžované nevyhovění jejím důkazním návrhům rovněž deficity protiústavnosti netrpí. Dílem došlo k jejich (dostatečně odůvodněnému) odmítnutí pro nadbytečnost, dílem potom pro irelevantnost z pohledu předmětu dokazování (k tomuto srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Poukaz na z kontextu vytržené teze vyslovené v jí citovaných nálezech se potom jeví jako nepřiléhavý, když skutkové a právní situaci v žádném z nich pojednávané nelze kauzu navrhovatelky připodobnit.
Z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu, stejně tak i judikatury příkladmo uvedené podává se zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu