ECLI:CZ:US:2007:3.US.1900.07.1
sp. zn. III. ÚS 1900/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. Č., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem v Praze 2, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2007, čj. 7 Afs 65/2006-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2005, čj. 7 Ca 235/2003-62, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. července 2003, čj. FŘ - 2550/11/01, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město ze dne 31. října 2000, čj. 82975/00/011931/4152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město ze dne 31. října 2000, čj. 82975/00/011931/4152, kterým byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995. Stěžovatel sumarizuje procesní historii svého případu a dále shrnuje důvody jím tvrzené protiústavnosti, které jsou v podstatě totožné s důvody, které již neúspěšně uplatnil v kasační stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123).
Prvou námitkou stěžovatele je to, že řízení před správcem daně bylo poznamenáno zásadními procesními vadami, neboť správce daně jednal s osobou, která nebyla vybavena řádnou plnou mocí. Stěžovatel snáší formální vady plné moci, které mají založit její neplatnost. Ústavní soud nicméně nevidí nic protiústavního na právním závěru, k němuž dospěly oba správní soudy, totiž na závěru o účelovosti námitek stěžovatele vznesených v situaci, kdy osoba zmocněná neomezenou plnou mocí k zastupování stěžovatele před správcem daně nepostupovala tak, aby dostatečně ochránila jeho práva. Jak upozornil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, "stěžovatel nemůže svoji nečinnost v daňovém řízení, která byla příčinou pro následný postup správce daně a stanovení mu daně dle pomůcek, změnit lichou námitkou o neplatnosti plné moci a zvrátit tak výsledek daňového řízení, kdy mu byla stanovena daň bez jeho součinnosti, neboť jeho pasivita nemůže být přičítána k tíži správce daně".
Ústavní soud tedy neshledal nic protiústavního na právním závěru správních soudů, že správce daně řádně postupoval podle §17 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož "má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci." Protože v daném případě byl zástupce vybaven neomezenou plnou mocí, doručovalo se podle zákona toliko danému zástupci, a argumenty stěžovatele jsou proto liché. Jak uvádí Nejvyšší správní soud, poté, co stěžovatel správci daně oznámil výpověď plné moci, bylo v řízení jednáno již jen s ním osobně.
Nejvyšší správní soud se ústavně konformně vypořádal též s námitkou stěžovatele (uplatněnou jak v kasační, tak v ústavní stížnosti) o tom, že správce daně měl jednat za trvající pasivity zástupce stěžovatele přímo se stěžovatelem. Nejvyšší správní soud odkázal na ust. §10 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož jedná správce daně se zastoupeným daňovým subjektem pouze, jestliže je to nutné, či když přímo jeho osobu vyzývá k vykonání určitých úkonů. Jak k tomu uvedl Nejvyšší správní soud, přebírání výzev a reakce na ně je typickým úkonem zástupce; jeho podstata spočívá právě v jednání za daňový subjekt. Na právním závěru Nejvyššího správního soudu, že správce daně postupoval řádně, pokud doručoval výzvy k doložení tam blíže specifikovaných skutečností pouze zástupci, tedy není nic protiústavního, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat výklad podústavního práva.
Další argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou s přihlédnutím k těmto závěrům irelevantní, neboť bylo-li se stěžovatelem ze strany správce daně komunikováno řádně v souladu se zákonem, není chybou správce daně, že některé nikým nenavržené důkazy nebyly správcem daně provedeny. Ústavní soud toliko jako obiter dictum upozorňuje, že došlo-li k porušení povinností ze strany stěžovatelova zástupce, neměl toto porušení povinností řešit stěžovatel vykonstruovanými důvody neplatnosti plné moci ve správní žalobě či kasační stížnosti, nýbrž žalobou o náhradu škody vůči danému zástupci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu