ECLI:CZ:US:2007:3.US.192.07.1
sp. zn. III. ÚS 192/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hypoteční banky, a. s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 409/1, zastoupené JUDr. J. H., CSc., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006, čj. 3 Ads 55/2005-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2005, čj. 12 Cad 44/2004-24, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 9. 2004, čj. 332-6003-642-9.9.2004/Ře, a platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 7. 2004, čj. 661/1924/04, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 22. ledna 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatelky došlo uvedenými rozhodnutími k porušení práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a předložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Pražská správa sociálního zabezpečení vydala dne 29. 7. 2004 pod č. 661/1924/04 platební výměr, kterým stěžovatelce uložila (mimo jiné) uhradit nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 440 980,- Kč a penále. Důvodem bylo, že stěžovatelka nezahrnula v období červenec 2002 až duben 2003 do vyměřovacího základu pro odvod pojistného odměny vyplacené členům představenstva, kteří byli zároveň vedoucími pracovníky stěžovatelky.
Proti tomuto rozhodnutí, resp. pouze proti postihu za nezahrnutí odměn členů představenstva do vyměřovacího základu pro odvod pojistného, podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítla nesprávný (extenzivní) výklad §8 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen "ZB"), a §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení (dále jen "ZPSZ"), a to ve spojení s §66 odst. 2 obchodního zákoníku. Dále namítla nesprávný výklad čl. 22 odst. 2 jejích Stanov. Stěžovatelka trvala na dvojím právním postavení členů představenstva, kdy vztah mezi členy statutárního orgánu, jakožto vedoucími pracovníky stěžovatelky a stěžovatelkou, je vztahem pracovněprávním, zatímco vztah mezi týmiž osobami, jakožto členy statutárního orgánu a stěžovatelkou, se přiměřeně řídí ustanoveními o mandátní smlouvě a je vztahem obchodněprávním (§66 odst. 2 obchodního zákoníku). Odměna v rámci vztahu obchodněprávního je proto úplatou ve smyslu §566 odst. 1 obchodního zákoníku a nelze na ni pohlížet jako na příjem zaměstnance ve smyslu §5 odst. 1 ZPSZ. Stěžovatelka poukázala také na rozdílný způsob vzniku a zániku těchto funkcí.
O odvolání rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 23. 9. 2004, čj. 332-6003-642-9.9.2004/Ře, tak, že odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Odvolací orgán vycházel ze "Smluv o podmínkách výkonu funkce člena představenstva" na základě jejich volby; z "Manažerských smluv", obsahujících podstatné náležitosti pro vznik pracovního poměru (dovodil proto, že jde o pracovní smlouvy); dále z čl. 22 "Stanov" stěžovatelky, stanovujícího, že "funkce vedoucích pracovníků jsou vykonávány členy představenstva" (dovodil proto, že výkon vedoucí funkce je podmíněn členstvím v představenstvu); z §8 odst. 2 ZB, stanovující, že "statutární orgán musí být nejméně tříčlenný a musí být složen z vedoucích zaměstnanců banky"; a z §5 odst. 1 písm. a) ZPSZ, stanovující, že "vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů". Odvolací orgán dovodil, že členství v představenstvu stěžovatelky přímo souvisí s výkonem funkce vedoucího pracovníka, a proto i odměny vyplácené členům představenstva byly vyplaceny v souvislosti s výkonem jejich zaměstnání a měly být zahrnuty do vyměřovacího základu pro odvod pojistného. Existenci "Smluv o podmínkách výkonu funkce člena představenstva" označil odvolací orgán za nerozhodnou.
Proti odvolacímu rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 12 Cad 44/2004, tak, že žalobu zamítl. Soud se ztotožnil se závěry správních orgánů a současně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 Ads 39/2003, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 419/04, týkající se obdobné věci.
Proti soudnímu rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, kde nad rámec předchozí žaloby namítala rozdíl pojmů "vedoucí zaměstnanec banky" dle ZB a "vedoucí zaměstnanec" dle zákoníku práce; na podporu argumentu o odlišnosti pracovněprávního a obchodněprávního postavení uvedla, že členem představenstva by se mohla stát i fyzická osoba, která není vedoucím zaměstnancem; namítla rozpor rozhodnutí s §2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců; a poukázala na vadné uvedení §56 odst. 1 písm. c) ZPSZ v soudním rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, čj. 3 Ads 55/2005-47, kasační stížnost zamítl. Odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 Ads 39/2003, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 419/04, jakož i uvedl jejich rozhodnou argumentaci a závěr, že stěžovatelčiny námitky nezpochybňují právní názory vyslovené v uvedených dvou rozhodnutích.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí námitky totožné s těmi v předchozích řízeních a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 672/03 a IV. ÚS 666/02. Navíc namítá diskriminaci ve srovnání s ostatními bankami a uvádí, že vůči nim správní orgány neuplatnily dodatečné odvody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. O takový zásah do základních práv a svobod jde také tehdy, pokud je interpretace zákonných ustanovení provedená obecnými soudy natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jejíž podstata je založena na tvrzení o použití extenzivního výkladu, bylo třeba posoudit, zda obecné soudy neinterpretovaly konkrétní zákonná ustanovení natolik extenzivně, že tím založily povinnost stěžovatelky jednat nad rozsah povinností stanovených zákonem.
K dané otázce se Ústavní soud vyjádřil již dříve, a to v usnesení I. ÚS 419/04 ze dne 14. 3. 2005 (uveřejněno na stránkách: www.judikatura.cz), které se týkalo téže stěžovatelky, a na které již odkázaly oba soudy správního soudnictví v napadených rozhodnutích. V případě posuzované ústavní stížnosti není důvod se od předchozího rozhodnutí Ústavního soudu a závěrů v něm uvedených odchýlit. Ústavní soud se i v tomto případě ztotožňuje s výkladem zákonných ustanovení učiněným oběma správními soudy (resp. i správními orgány) a považuje jej za ústavně konformní. V dalším proto odkazuje na své předchozí rozhodnutí I. ÚS 419/04, s jehož obsahem je stěžovatelka již seznámena. Také ohledně stěžovatelkou uváděných rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 672/03 (otázka extenzivního výkladu právní normy) a IV. ÚS 666/02 (otázka postupu při dvojím výkladu právní normy) považuje Ústavní soud za dostatečné odkázat na argumentaci obsaženou v usnesení I. ÚS 419/04.
Stěžovatelka také namítla porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tvrdila, že byla oproti jiným bankám diskriminována. Ústavní soud se však s tímto názorem neztotožňuje. Jak z usnesení I. ÚS 419/04, tak z okolností této věci vyplývá, že výsledek posouzení dané otázky nelze obecně vztahovat na všechny obdobné subjekty (banky) bez ohledu na zvážení konkrétních okolností (resp. norem). V daném případě vykonávali členové představenstva činnost v závislosti na svém postavení ve vedení stěžovatelky (mezi jejich povinnosti jako členů vedení stěžovatelky patřil i výkon činnosti v představenstvu stěžovatelky), tedy pokud jim za tuto činnost byla vyplácena pravidelná odměna, jednalo se v podstatě o příjem v souvislosti s výkonem zaměstnání. Ústavní soud proto v daném případě neshledal porušení zákazu diskriminace, nehledě na to, že tuto námitku stěžovatelka opřela jen o tvrzení, že "podle jejích informací byla jako jediná banka v ČR nucena odvést státu další daň/poplatek".
Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích základních práv, odmítl ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu