ECLI:CZ:US:2007:3.US.2208.07.1
sp. zn. III. ÚS 2208/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2006, sp. zn. 15 Co 92/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2004, čj. 35 C 193/98-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a to pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, v záhlaví citovaným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobci SLUŽBA, družstvo invalidů, částku 553 013,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazeného nájemného za nájem nebytových prostor a úhrad spojených s jejich užíváním a nájemného za nájem movitých věcí. Tento rozsudek potvrdil též Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stručná ústavní stížnost polemizuje se skutkovým a zčásti i právním závěrem rozhodnutí obecných soudů, která prý zasáhla do práva zaručeného "v neposlední míře i Základní listinou práv a svobod" (sic).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Z toho plynou pro kauzu stěžovatelky následující závěry.
Ústavní soud především nemá pravomoc přehodnocovat závěry prvostupňového nebo odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy, k čemuž oba soudy dospěly interpretací smlouvy a interpretací občanskoprávních předpisů. Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatelka, jejíž argumentace v podstatě zůstává v podústavní rovině. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 371, 374, 375). Žádný z uvedených předpokladů kasačního zásahu Ústavního soudu ovšem ve stěžovatelčině případě dán není.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud považuje za nutné jako obiter dictum připomenout, že "smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení" (stanovisko Pl. ÚS-st.1/96, Sb.n.u.ÚS, sv. 9, str. 471). V posuzovaném případě je nepochybné, že tento smysl a účel povinného zastoupení zde nebyl naplněn.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu