ECLI:CZ:US:2007:3.US.2222.07.1
sp. zn. III. ÚS 2222/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Radoslavem Bezděkou, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, čj. 11 Co 113/2007-388, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 8. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, čj. 11 Co 113/2007-388, přičemž tvrdil, že uvedené rozhodnutí je nezákonné a nerespektuje jeho právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu jeho práv, včetně práva na ochranu jeho vlastnictví, a na rovnoprávné postavení před soudem. Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného soudního rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z ústavní stížnosti a její přílohy vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, čj. 12 C 258/2000-357, jde-li o věc samu, zamítl žalobu hlavního města Prahy podanou proti stěžovateli na zaplacení částky 5 536 602,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl i vzájemný návrh stěžovatele, aby soud uložil žalobci povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu, jejímž předmětem by byl převod konkrétních pozemků ve vlastnictví stěžovatele na žalobce (výrok II). Tento rozsudek ve výroku I (a v některých výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení) napadl žalobce odvoláním, načež Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V posuzované věci stěžovatel mohl dovoláním napadnout rozsudek odvolacího soudu, neboť jím byl změněn v jeho neprospěch rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a to v části představované výrokem I. O tomto svém právu byl stěžovatel ostatně odvolacím soudem řádně poučen v napadeném rozsudku. Nelze se přitom ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že rozsudek Městského soudu v Praze představuje poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení totiž z mimořádných opravných prostředků, které představují "poslední procesní prostředek", který zákon k ochraně práva poskytuje, vylučuje pouze návrh na obnovu řízení; nejde ani o mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše uvedenému nutno konstatovat, že pokud stěžovatel nepodal proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Protože nebyly uplatněny (a ani Ústavním soudem zjištěny) podmínky pro neodmítnutí ústavní stížnosti, přepokládané ustanovením §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2007
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu