ECLI:CZ:US:2007:3.US.2321.07.1
sp. zn. III. ÚS 2321/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem Spálená 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. června 2007 č. j. 26 Cdo 2104/2006-278, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2006 č. j. 15 Co 46/2006-250 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. října 2004 č. j. 6 C 383/2000-178, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a 1) prof. Ing. T. R., DrSc. a 2) J. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2007, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejího názoru bylo porušeno její právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny).
K porušení výše označených práv došlo údajně tím, že jak odvolací soud, tak později i soud dovolací se dostatečným způsobem nezabývaly (a tedy ani nevypořádaly) s osobní neúčastí stěžovatelky v řízení odvolacím, jakož i s tím souvisejícím právem stěžovatelky nechat se v řízeních před soudy zastoupit "osobou práva znalou".
Stěžovatelka ve vztahu k odvolacímu řízení dovozuje, že pokud se řádně a s dostatečným časovým předstihem z nařízeného jednání u odvolacího soudu omluvila a z důvodu změny svého právního zástupce požádala o odročení jednání, měl odvolací soud její žádosti vyhovět, a pokud tak neučinil, porušil tím zásadním způsobem procesní práva účastnice soudního řízení.
Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se porušením procesních práv stěžovatelky náležitě nezabýval, proto v jeho postupu shledává "odepření spravedlnosti". Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že právní argumentace dovolacího soudu je prý i pro "osobu práva znalou" natolik složitá, že se v podstatě stává nesrozumitelnou. Právní názor odvolacího soudu ohledně přiznání bytové náhrady, který dovolací soud nijak nezpochybnil, prý by ve svém důsledku znamenal faktické "bezdomovectví" stěžovatelky, neboť přiznání pouhého přístřeší je jen časově omezeným provizoriem. V dovolacím řízení se údajně dovolací soud měl zabývat veškerými tvrzeními, námitkami a návrhy tak, jak je stěžovatelka předestřela v řízeních před soudy nižších stupňů, neboť se tyto soudy jimi řádně nezabývaly, což mělo vést k výsledku sporu pro stěžovatelku nepříznivému, přičemž však stěžovatelka od řízení před dovolacím soudem především očekávala, že "na rozdíl od nalézacích soudů správně vyhodnotí skutkový stav a předložené důkazy".
Spolu s návrhem na zrušení výše označených rozhodnutí stěžovatelka žádá, aby jí byly ve smyslu ustanovení §62 zákona o Ústavním soudu "k rukám jejího právního zástupce" přiznány náklady řízení před Ústavním soudem, spočívající v nákladech jejího právního zastoupení.
II.
Ze spisového materiálu se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 10. 2004 č. j. 6 C 383/2000-178 vyhověl žalobě T. R. a J. R. a přivolil k výpovědi z nájmu bytu ve výroku přesně označeném (dále jen "předmětný byt") a určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Stěžovatelce (v dřívějším řízení žalované) uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 2. 2006 č. j. 15 Co 46/2006-250 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, přičemž z provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobci jsou spolu s Městskou částí Praha 3, L. R. a Ing. A. R. podílovými spoluvlastníky předmětného domu, přičemž posledně jmenované souhlasily s žalobou o přivolení výpovědi z nájmu bytu proti stěžovatelce podané z toho důvodu, že stěžovatelka nezaplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním předmětného bytu za dobu delší tří měsíců, přičemž tato její platební nekázeň trvá již od roku 1996. Oba soudy dovodily, že v dané věci je nepochybně naplněn výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen "občanský zákoník"). Odvolací soud rovněž dovodil, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž oba soudy shodně uvedly, že výpověď je vázána pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první občanského zákoníku).
Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen "o. s. ř."). Usnesením ze dne 7. 6. 2007 č. j. 26 Cdo 2104/2006-278 Nejvyšší soud ČR pod bodem I. výroku řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 10. 2004 č. j. 6 C 383/2000-178 zastavil a dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006 č. j. 15 Co 46/2006-250 odmítl (výrok II.). Nedostatek funkční příslušnosti pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně byl důvodem - jako neodstranitelný nedostatek řízení - k zastavení řízení v této části.
Dovolací soud z obsahu dovolání zjistil, že vedle způsobilého dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] uplatnila stěžovatelka rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. a dále zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že k vadám podle ustanovení §229, §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolací soud přihlíží jen tehdy, pokud je dovolání přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání [podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] nezakládají. K jednotlivým námitkám obsaženým v dovolání dovolací soud připomněl, že skutkový základ sporu se nemůže měnit, neboť tvrzení, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze namítat jen, když je dovolání přípustné jinak. Jestliže je přípustnost dovolání teprve zvažována, nelze námitku směřující proti skutkovému stavu úspěšně uplatnit.
K dalším dílčím námitkám stěžovatelky dovolací soud uvedl, že určení nového nájemce (stejně jako užívání věci jejími spoluvlastníky, resp. souhlas s podáním žaloby jako v předmětné věci) lze považovat za hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž rozhodování v této otázce je spojeno s dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítané podle velikosti jejich vlastnických podílů. Pokud tedy podali žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu prof. Ing. T. R., DrSc. a J. R., je tím reprezentována nadpoloviční většina vlastnických podílů k předmětné nemovitosti. S postupem těchto spoluvlastníků další dvě spoluvlastnice vyslovily souhlas; je tedy dána aktivní legitimace žalobců v předmětném sporu.
V případě bytové náhrady za vyklizovaný byt konstatoval dovolací soud, že ani za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku není možné vyklizovanému zajistit bytovou náhradu v jiné formě, než mu přísluší. Proto podle ustanovení §712 odst. 5 věta první občanského zákoníku stěžovatelce přísluší při vyklizení poskytnutí pouhého přístřeší.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky z hlediska tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytýká údajně nesprávně zjištěný skutkový stav věci, který podle jejího názoru byl důsledkem neúplně provedeného důkazního řízení. Takto pouze obecně formulované procesní nedostatky však nemohou být předmětem přezkumu v rámci ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud, jak již mnohokrát judikoval, není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti podle článku 83 Ústavy. Z tohoto důvodu není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ale pouze k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelka ostatně netvrdí, že by výpověď pronajímatelů daná jí s přivolením soudu nebyla důvodná, tj. že by dlužné nájemné nebo úhradu za plnění spojenou s užíváním předmětného bytu řádně a včas plnila. Její námitky směřující k tvrzenému nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobců byly podrobně a srozumitelně vyvráceny v napadeném usnesení dovolacího soudu. Pokud se týká jejího tvrzení, že se obecné soudy nezabývaly ve vztahu k formě bytové náhrady otázkou dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, pak ani toto tvrzení neobstojí, neboť jak dovolací soud, tak i soud odvolací správně poukázaly na znění v projednávané věci aplikovaného ustanovení §712 odst. 5 věta první občanského zákoníku, která v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele ze zde taxativně vymezených důvodů [mezi něž patří i důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění] váže vyklizení bytu na poskytnutí přístřeší. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na celou řadu svých rozhodnutí, v nichž vždy zastával stanovisko, že prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku je vyloučeno uvažovat o jiné formě bytové náhrady, než té, která odpovídá pozitivní právní úpravě, resp. její analogické aplikaci (rozhodnutí NS ČR ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1990/2005, usnesení NS ČR ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 26 Cdo 2375/2005). Z tohoto důvodu je možné považovat odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu za korektní, které nenaplňuje v žádném ohledu tvrzenou protiústavnost.
Ve vztahu k uplatněným námitkám stěžovatelky nemohl Ústavní soud ponechat bez povšimnutí, že jsou v převážné míře jen opakováním těch, které již stěžovatelka předestřela v rámci využitých opravných prostředků ať již řádných - odvolání, či mimořádných - dovolání. Pokud v rámci ústavně právní argumentace považuje stěžovatelka za podstatnou svou námitku o údajném porušení svých procesních práv (včetně rovnosti účastníků) v řízení před odvolacím soudem, k němuž mělo dojít tím, že odvolací soud neakceptoval její omluvu z nařízeného jednání a ve věci jednal, zcela pomíjí, že tato námitka nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu (a pokud nebyla splněna podmínka přípustnosti dovolání ani dovolacího soudu), ale lze ji namítat pouze jako důvod zmatečnosti ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud k námitkám stěžovatelky o údajných nedostatcích v dovolacím řízení uvádí, že smyslem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž lze napadat jen rozhodnutí odvolacího soudu, je v případech stanovených zákonem z hlediska vymezených dovolacích důvodů přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu právního posouzení věci a zákonnosti procesního postupu soudu, popřípadě též podkladu skutkových zjištění soudu ve výsledcích dokazování (viz: Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, 7. vydání, C.H.BECK, str. 1234). Tedy jinak řečeno, dovolací soud rozhoduje o dovolání zpravidla bez jednání [§243a o. s. ř.]. Jen v přípustném dovolání [§237 odst. 1, písm. a), písm. b) o. s. ř., popřípadě obdobně podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř.] je možné namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jestliže tedy dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným a z tohoto důvodu ho odmítl, nemohl se již zabývat meritem věci, tím méně pak, jak se mylně domnívá stěžovatelka, i jejími "veškerými tvrzeními, námitkami a návrhy tak, jak je učinila v předchozích fázích řízení".
Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelkou v tom, že dovolací soud pochybil, pokud nevyhověl jejímu návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně. V případě, kdy je přípustnost mimořádného opravného prostředku teprve zvažována, přičemž dovolací soud podle obsahu dovolání nedospěje k předběžnému závěru o tom, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, není zde předpoklad úspěšnosti dovolání, a tedy ani důvod takovému návrhu vyhovět.
Obdobně nepřípadné je další tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud nesprávně řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil. V případě, že dovolací soud žádné závažné vady rozhodování odvolacího soudu nezjistil, by postup dovolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. byl součástí rozhodování tohoto soudu, které však není v intencích dovolání samotného.
Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 citovaného zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); v ostatních případech platí postup podle již výše citovaného ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem nerozhoduje, neboť ustanovení občanského soudního řádu platí v řízení před Ústavním soudem pouze přiměřeně (§63 zákona č. 182/1993 Sb.).
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu