ECLI:CZ:US:2007:3.US.2573.07.1
sp. zn. III. ÚS 2573/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., právně zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem AK se sídlem Beneše z Loun 50, 440 01 Louny, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2005 č. j. 7 C 80/2001-193, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007 č. j. 32 Odo 799/2006-227, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 3, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 10. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2005 č. j. 7 C 80/2001-193, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007 č. j. 32 Odo 799/2006-227, a to pro porušení článku 1 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2005 č. j. 7 C 80/2001-193 byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobci Mgr. J. H. částku 49 000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 5. 1999 do zaplacení. V části, týkající se dalšího úroku z prodlení ve výši 4,40 % z částky 49 000,- Kč od 22. 5. 1999 do zaplacení, soud žalobu zamítl a dále žalované uložil povinnost uhradit náklady řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 7. 2007 č. j. 32 Odo 799/2006-227 jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy a že nesprávně zjistil skutkový stav věci. Kromě námitek ohledně skutkových zjištění stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytkla pochybení při řešení otázky, zda s žalobcem uzavřela smlouvu o dílo v režimu obchodního zákoníku či nikoliv.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007 č. j. 32 Odo 799/2006-227 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne ze dne 25. 7. 2007 č. j. 32 Odo 799/2006-227 odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky, když zjistil, že v dané věci bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodováno o peněžitém plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, a proto není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné. Přípustnost dovolání podle dovolacího soudu přitom nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR k námitce stěžovatelky, že smlouva o dílo neměla být posuzována podle obchodního zákoníku, uvedl, že žalovaná se mýlí, pokud se domnívá, že v dané věci nedošlo k dohodě ve smyslu ust. §262 odst. 1 obch. zák. Žalovaná argumentuje tím, uvedl dovolací soud, že účastníci pouze v úvodní části předmětné smlouvy o dílo uvedli, že smlouvu uzavírají podle ust. §536 a násl. obch. zákoníku. Žalovaná pomíjí, že poslední článek smlouvy o dílo č. VII., označený jako "Další ujednání", obsahuje ve své části 1 výslovné ujednání, že "v případech, které nejsou precizovány touto smlouvou, platí obchodní zákoník". V dané věci je tedy podle dovolacího soudu projev vůle uzavřít dohodu o tom, že závazkový vztah účastníků se bude řídit obchodním zákoníkem, učiněn písemnou formou, a je obsažen v úvodní části smlouvy o dílo (v jejím záhlaví) a dále v jejím článku VII.1. Při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání je proto podle Nejvyššího soudu ČR nutno vycházet ze závěru, že mezi účastníky existoval obchodně právní vztah; z hlediska procesního jde tedy o věc obchodní. V této souvislosti Nejvyšší soud ČR odkázal na usnesení tohoto soudu ze dne 15. 12. 1998 sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 1/2000, v němž Nejvyšší soud ČR konstatoval, že závazkový vztah mezi stranami, které uzavřely dohodu podle ust. §262 odst. 1 obch. zák., že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, přičemž v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání se zabýval i otázkou, zda předmětná věc je věcí obchodní. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
V posuzované věci je pak třeba zdůraznit i to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu ČR nevznáší a z hlediska ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze dovolacímu soudu cokoli vytknout. Postupem Nejvyššího soudu ČR tedy k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, či k porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelky nedošlo.
Pokud pak jde o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2005 č. j. 7 C 80/2001-193 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, popřípadě tehdy, pokud by dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Žádná z těchto podmínek však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci, ve které bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto v obchodní věci o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč.
Podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v předmětné věci nebylo v souladu s ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Odmítl-li Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky z tohoto důvodu, je zřejmé, že dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně neměl, a podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, zde splněna není.
V předmětné věci bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl Nejvyšší soud ČR o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tedy opožděně.
Na uvedeném závěru nemůže podle Ústavního soudu nic změnit ani ta skutečnost, že stěžovatelka byla odvolacím soudem nesprávně poučena o tom, že proti rozsudku odvolacího soudu "není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3 dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 346/06). Pokud stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 397/06, Ústavní soud k její námitce uvádí, že v souzené věci nejde o analogický případ. Na rozdíl od věci, posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 397/06, nedošlo v nyní projednávané věci k tomu, že by chybným poučením o přípustnosti dovolání došlo k odepření spravedlnosti a tím k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Dovolací soud se ve svém rozhodnutí mj. zabýval též posouzením otázky, uplatněné stěžovatelkou v dovolání, a vypořádal se s ní ústavně souladným způsobem.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 7. 2007 č. j. 32 Odo 799/2006-227 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2005 č. j. 7 C 80/2001-193, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215 odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu