ECLI:CZ:US:2007:3.US.2978.07.1
sp. zn. III. ÚS 2978/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti T. O. P. společnosti s ručením omezeným, se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 574/11, IČ: 41196678, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem Školská 28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2007 č. j. 28 Cdo 2263/2006-323, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005 č. j. 62 Co 263/2005-241 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. února 2005 č. j. 6 C 105/2004-202, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2007 napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila jak její základní právo na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), tak i právo ve smyslu článku 4 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka podle obsahu ústavní stížnosti sice namítá údajnou protiústavnost všech výše označených soudních rozhodnutí, podstatná část její argumentace však směřuje proti závěrům Ústavního soudu uvedeným v nálezu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 199/03, v němž byly jako protiústavní shledány a z tohoto důvody také zrušeny rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 č. j. 58 Co 221/2002-141 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96, včetně doplňujícího rozsudku ze dne 11. 4. 2002. V předmětném řízení vystupovala stěžovatelka v procesní pozici vedlejší účastnice řízení.
Protože stěžovatelka je přesvědčena, že její argumentace předestřená v ústavní stížnosti v "zásadě zcela vyvrací" právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 199/03, domáhá se spolu se zrušením napadených rozhodnutí také toho, aby senát, který bude v její věci rozhodovat, předložil věc plénu Ústavního soudu ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Obsahem námitek stěžovatelky směřujících proti již citovanému nálezu Ústavního soudu je tvrzení, že oprávněná osoba, která ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. nabyla vlastnictví konkrétních nemovitostí, vstoupila jejich převzetím do práv a povinností předchozích smluvních stran ve smyslu již dříve uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor. K takovému závěru prý lze dospět z textu dohody o vydání věci obsažené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 7. 1994 sp. zn. 6 C 117/92.
Ve vztahu k rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností stěžovatelka namítá, že v řízení o uložení povinnosti vyklidit nemovitost žalobkyně (blíže identifikovanou ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) soudy nezkoumaly rozsah a identitu nebytových prostor užívaných v nemovitosti žalobkyně stěžovatelkou přesto, že právě taková zjištění by měla být podkladem pro rozhodnutí o uložení povinnosti konkrétní žalované nemovitost vyklidit.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejím dovoláním meritorně nezabýval, čímž prý porušil její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. 6 C 105/2004 pod bodem I. výroku rozhodl o povinnosti druhého žalovaného a stěžovatelky (v dřívějším řízení třetí žalované) vyklidit nemovitost ve vlastnictví žalobkyně do 30 dnů od právní moci rozsudku a pod bodem II. žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl.
Prvostupňový soud s odvoláním na právní závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 199/03 postupoval po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí tak, že doplnil dokazování o místní šetření v předmětných nemovitostech, přičemž zjistil, že bez souhlasu žalobkyně její nemovitosti užívá řada subjektů, mezi nimi i druhý žalovaný a stěžovatelka, ačkoli žádný z nich žalobkyni nic neplatí. Nepodařilo se však prokázat tvrzení žalobkyně, že předmětné nemovitosti užívá i první žalovaný.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 11. 2005 č. j. 62 Co 263/2005-241 pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, neboť dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Podle názoru odvolacího soudu jsou skutková zjištění soudu prvního stupně v souladu s jeho právními závěry, přičemž nelze pochybovat o tom, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů odpovídá zásadám uvedeným v občanském soudním řádu.
Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl pouze to, že odůvodnění jeho rozsudku je "kusé a není z něj patrná přesná podstata nálezu Ústavního soudu a jeho vliv na konečné řešení této právní věci". Proto zdůraznil, že závěry označeného nálezu je nutné s ohledem na dosavadní skutková zjištění chápat tak, že pro případný přechod práv a povinností ze smlouvy na stěžovatelku jako oprávněnou osobu není podstatný okamžik fyzického předání předmětných nemovitostí, ale den nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., neboť pozdější stav nemovitostí, ať již faktický nebo právní, může pro ni znamenat nezaviněné zhoršení jejího dosavadního postavení, tedy takového, v němž se nacházela ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., resp. ke dni uplatnění výzvy.
V návaznosti na platnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR odvolací soud dovodil, že v době vzniku v roce 1982 měla smlouva charakter bezúplatné smlouvy o užívání nemovitosti jako celku, tedy nikoli smlouvy o nájmu bytových nebo nebytových prostor. Proto, i když žalobkyně vstoupila do práv a povinností pronajímatele, není podmínkami smlouvy vázána. Výslovný projev vůle, který by tento závěr vyvracel, nelze, podle zjištění odvolacího soudu, dovodit ani z textu dohody o vydání věci, jak se domnívá stěžovatelka. Na základě tohoto závěru odpadl druhému žalovanému právní důvod dalšího užívání předmětných nemovitostí, a proto jak on, tak i další subjekty, které tyto nemovitosti užívají z titulu od něj odvozeného, o nichž bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti užívají (mají zde umístěny své věci), jsou povinny nemovitosti vyklidit.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 8. 2007 č. j. 28 Cdo 2263/2006-323 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Důvodem odmítnutí dovolání byla především skutečnost, že stěžovatelka, ačkoli opřela přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ve svém mimořádném opravném prostředku podle mínění dovolacího soudu "žádnou právní otázku jasně a srozumitelně nekonkretizovala" a dovolací soud "není oprávněn nacházet otázky zásadního právního významu v přezkoumávaném rozhodnutí sám z úřední povinnosti". Jestliže je tedy zásadně povinností dovolacího soudu reagovat na odvolatelem nastolené právní otázky, pak lze dovodit, že není povinností dovolacího soudu v rámci přezkumné činnosti podrobovat napadená rozhodnutí "bezbřehé revizi".
Nad rámec výše uvedeného v závěru dovolací soud konstatoval, že nelze odvolacímu soudu vytknout, "že by nesprávně posoudil zásadní právní otázky a aplikoval nesprávná ustanovení příslušných právních předpisů".
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v duchu své platné judikatury vždy zdůrazňuje svoji pozici strážce ústavnosti, kterému bez dalšího nepřísluší zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud tyto respektují principy hlavy páté Listiny. V projednávané věci je zřejmé, že se stěžovatelka snaží dosáhnout cestou ústavní stížnosti zvratu v již pravomocně skončeném řízení ve svůj prospěch, přičemž předpokládá, že Ústavní soud změní svůj závazný právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 199/03 postupem podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu ústavní stížnosti je možné vysledovat tři roviny uplatněných námitek:
V prvním případě stěžovatelka konstruuje stanovisko, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pouze ve své výrokové části, neboť prý ani příslušné ustanovení občanského soudního řádu, které na řízení před Ústavním soudem lze použít "pouze přiměřeně", nezná jinou závaznost, než závaznost danou výrokem rozhodnutí.
Tento názor není správný, neboť nemá oporu ani v Ústavě (viz čl. 89 odst. 2), ani i v zákoně o Ústavním soudu s ohledem na ustanovení §57 odst. 2, odst. 3 a ustanovení §59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nesdílí, ostatně stěžovatelkou zcela nepřesvědčivě podložený, názor, že by senát posuzující předmětnou ústavní stížnost měl dospět v souladu se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od názoru uvedeného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 199/03. V této souvislosti rovněž odkazuje jako na zcela správný právní názor, vyjádřený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který z právního závěru Ústavního soudu vychází a dále ho rozvinul tím, že zcela jasně a srozumitelně vyložil nejen obecný dosah nutné eliminace neoprávněných zásahů jak osob povinných, tak i třetích osob proti majetku, na který byl řádně uplatněn restituční nárok, ale i konstantní názor obecných soudů, že dohoda uzavřená jako bezúplatná smlouva o užívání nemovitosti (jako celku) není totožná se smlouvou o nájmu bytových či nebytových prostor.
Konečně třetí okruh námitek stěžovatelky se vztahuje k údajně neúplně zjištěnému skutkovému stavu věci v otázce užívání nemovitosti žalobkyně stěžovatelkou. Touto otázkou se však postupně zabývaly oba obecné soudy. Soud prvního stupně za účelem vyjasnění této námitky provedl v nemovitosti dokonce místní šetření, jehož závěry byly potvrzeny dalšími provedenými důkazy. Protože se žalobkyně domáhala vyklizení celé nemovitosti, nebylo pro rozhodnutí ve věci samé podstatné zjištění, v jakém rozsahu, resp. z jakých konkrétně označených prostor předmětné nemovitosti má být vyklizení realizováno.
Závěrem lze tedy uvést, že v projednávané věci obecné soudy rozhodovaly opakovaně poté, co Ústavní soud svým nálezem zrušil jejich dřívější, pro stěžovatelku z hlediska výsledku sporu příznivější rozhodnutí. Tento postup však v žádném ohledu nevykazuje prvky libovůle či porušení zásad spravedlivého soudního rozhodování. Pokud se týká tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu připomíná, že obsah tohoto pojmu nelze vykládat tak, jako by jeho uplatněním měl být zaručen úspěch toho kterého účastníka řízení.
Rovněž porušení práva stěžovatelky na soudní či jinou právní ochranu a práva ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Stěžovatelce nebylo bráněno domáhat se ochrany práv před obecnými soudy ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny a již s ohledem na uplatněné námitky je zřejmé, že svých práv v řízení plně využila.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu