ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2263.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2263/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně E. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ G., s. s r. o., 2/ M. o. n., oba zastoupeni advokátkou, 3/ T., s. s r. o., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 105/2004, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, č.j. 62 Co 263/2005-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 2. 2005, č.j. 6 C 105/2004-202, že druhý a třetí žalovaný jsou povinni vyklidit nemovitost žalobkyně, a to dům č.p. 1 s parc. č. 559 v kat. úz. Ř., obec P., zapsáno na LV č. 1032, pod adresou P. 6 – Ř., Karlovarská 1/4, do 30 dnů od právní moci rozsudku. Vůči prvnímu žalovanému potvrdil odvolací soud zamítnutí žaloby. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16.503,70 Kč, a že druhý a třetí žalovaný jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce celkem 21.400,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž druhý žalovaný uzavřel dne 1. 1. 1982 s československým státem, zastoupeným Místním národním výborem Ř., smlouvu
o odevzdání národního majetku do dočasného užívání; jejím předmětem byl právě dům č.p. 1 a parcela č. 559 v k.ú. Ř. a byly uzavřeny též dva dodatky dne 13. 11. 1991
a 27. 8. 1993. Těmi byl původně bezúplatný závazkový vztah změněn na vztah úplatný. Žalobkyně však k nemovitostem uplatnila v roce 1990 restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Nemovitosti jí byly vydány na základě pravomocného soudního rozhodnutí (dne 16. 1. 1995).
Ačkoliv žalobkyně vstoupila do práv a povinností pronajímatele, není podle odvolacího soudu smlouvou z roku 1982 vázána. Odvolací soud vycházel z kogentního ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož se sukcese restituenta vztahuje na nájem bytu nebo nebytových prostor. V daném případě byla však předmětem dříve smluveného užívání celá nemovitost. Pokud by žalobkyně chtěla být vázána právy a povinnostmi vyplývajícími ze smlouvy z roku 1982, musela by ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. v rámci dohody o vydání věci výslovně prohlásit, že práva a povinnosti z takové smlouvy přebírá, resp. že do nich vstupuje. Žádné takové ujednání však dohoda o vydání věci, jež byla součástí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 7. 1994, sp. zn. 6 C 117/92, neobsahovala. Žaloba na vyklizení domu s pozemkem byla proto podle §126 odst. 1 o. z. zcela opodstatněná, a to ve vztahu k druhému a třetímu žalovanému, u nichž bylo prokázáno, že v současné době uvedenou nemovitost užívají (mají tam umístěny své věci).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, které opíral o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítl, že v případě, kdy oprávněná osoba nepřejímá práva a závazky z předmětné smlouvy, musí to být v dohodě o vydání věci výslovně uvedeno. To se však v dohodě o vydání věci, obsažené ve výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, nestalo. Naopak v čl. IV. této dohody se uvádí, že žalobkyně bere na vědomí, že podle smlouvy o odevzdání národního majetku do dočasného užívání ze dne 1. 1. 1982, uzavřené mezi státem – MNV Ř. a M. o. n., byla nemovitost předána nyní druhému žalovanému do bezplatného užívání. V restituční dohodě bylo uvedeno, že jiné závazky, věcná břemena ani dluhy na nemovitostech neváznou a žalobkyně prohlásila, že je jí stav vydávaných nemovitostí znám a v tomto stavu je také přejímá. V čl. V. dohody o vydání věci bylo dále uvedeno, že veškerá práva a povinnosti přecházejí na oprávněnou osobu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu ke třetímu žalovanému a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila. Neshledávala jeho přípustnost, neboť podle ní nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nebyla ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. vázána smlouvou z roku 1982; jednalo se
o užívání nikoli nebytových či bytových prostor v domě, ale o užívání nemovitosti jako celku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta a opírá se o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má meritorní rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší–li právní otázku, která v rozhodování dovolacího nebyla dosud řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud není oprávněn nacházet otázky zásadního právního významu v přezkoumávaném rozhodnutí sám z úřední povinnosti. Principu vázanosti dovolacího soudu vylíčenými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) odpovídá takový přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, který vychází – s procesními výjimkami vypočtenými v dalším textu odst. 3 §242 o. s. ř – z relevantních tvrzení dovolatele. Není přitom rozhodné, zda tato tvrzení uvedl dovolatel v rámci zdůvodnění přípustnosti dovolání či v rámci vylíčení dovolacího důvodu. Dovolatel však žádnou právní otázku nenastolil v dovolání tak, že by ji jasně a srozumitelně konkretizoval. V podrobnostech výkladu se tu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (Soudní judikatura č. 7/2004).
Tato interpretace dovolacího soudu nepostrádá ani ústavní konformitu. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 29, č. 23) se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na každou dovolatelem označenou právní otázku. Očekává se tedy, že předmětem dovolacího přezkumu se stanou právě a jen dovolatelem nastolené právní otázky a že dovolací soud není povinen při své přezkumné činnosti provádět bezbřehou revizi napadeného rozhodnutí, která by se ocitla v rozporu s přezkumným rámcem daným zejména ustanovením §242 o. s. ř.
(a v důsledcích i v rozporu s procesním principem rovnosti účastníků).
Ostatně odvolací soud správně vyřešil rozhodné právní otázky (neexistující) relevance smlouvy z 1. 1. 1982 vůči žalobkyni, aplikace příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. i právních následků restituční dohody, jak již popsáno výše.
Dovolací soud proto dovolání třetího žalovaného jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobkyni vzniklo podle §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 1. 9. 2006) polovina sazby, tj. 1.900,- Kč (§7 písm. d/, §14 odst. 1, §15), krácená ještě o 50 % podle §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 950,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Dovolací soud poznamenává, že ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. nezapočítal odměnu za úkon spočívající v převzetí věci nově zmocněnou advokátkou v dovolacím řízení (JUDr. R. místo JUDr. B.), neboť tento úkon nepovažoval podle okolností věci za potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu