ECLI:CZ:US:2007:3.US.333.06.1
sp. zn. III. ÚS 333/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. I. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, č.j. 29 Odo 652/2004-246, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2004, č.j. 22 Co 2869/2003-209, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 9. 2003, č.j. 2 C 455/2002-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit žalobci J. M. částku 168.297,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, a odvolací soud toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, když ve věci neshledal existenci právní otázky zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Stěžovatel postupně namítal 1/ nesprávnost závěru soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 14. 1. 1999 je neplatná, z něhož soudy dovodily existenci podmínek pro bezdůvodné obohacení, a čemuž přičítá "rozpor s čl.2 odst. 3 Listiny ... že každý může činit, co není zákonem zakázáno...", přičemž Nejvyšší soud k této otázce nezaujal konkrétní stanovisko, 2/ že se soudy nezabývaly tím, že jím přijatá částka od žalobce představuje jeho následný regres vůči ručitelce J. K. a neuhrazenou úplatu za převod obchodního podílu, 3/ pochybení Nejvyššího soudu "v otázce vzniku a zániku zákonného ručení", jmenovitě ve vztahu k "nově přistoupivšímu společníku (J. K.), 5/ že se soudy nezabývaly "existencí a obsahem" smlouvy o vypořádání společného jmění žalobce a J. K., a konečně, 6/ stěžovatel poukazoval na délku soudního řízení, již považuje za nepřiměřenou, jestliže "soustava obecných soudů rozhodovala o uplatněných nárocích od roku 2002".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je zákonem povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Posuzována z vyložených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost obstát nemůže.
Ohledně usnesení, kterým Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze přičítat znaky zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), postačí odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. například rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95), dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není zásadně (nepředstavuje-li libovůli) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; "úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší".
Není důvod zpochybňovat úsudek dovolacího soudu, že těžiště dovolání spočívá v otázkách skutkových, soustředných ku specifikám konkrétní věci, jejichž otevření dovolacímu přezkumu na základě dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není přípustné. Důležité zde je, že ani podmínkám, za nichž jsou shodné námitky relevantní v kontextu přezkumu ústavněprávního, nevyhovují, neboť postupy obecných soudů při zjišťování skutkového stavu z mezí ústavnosti (jak byly shora vyloženy) zjevně nevybočují. Nelze dovodit, že by se stěžovateli nedostalo spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Totéž platí o přijatém právním posouzení věci, jehož rámec zhodnotil dovolací soud, a není tomu na překážku, uvažoval-li v alternativách, v závislosti na tom, byla-li smlouva o postoupení pohledávky, zajištěné zástavním právem na nemovitostech ve spoluvlastnictví žalobce a jeho (bývalé) manželky, na stěžovatele smlouvou platnou či nikoli, jestliže výsledek sporu je v obou případech týž; dovolací soud, přihlížeje posléze i k dohodě o vypořádání společného jmění žalobce a bývalé manželky, dovodil, že i tak žalobce plnil stěžovateli nad rámec ručitelského závazku bývalé manželky, což zakládá důvod pro vydání bezdůvodného obohacení rovněž. Žádnému z právních závěrů dovolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout, nejsou excesem, libovůlí, apod., a nezasahují do stěžovatelových práv chráněných ústavním pořádkem, resp. ani zde se nedotýkají zásad spravedlivého procesu. Stěžovatel uplatněnými námitkami staví Ústavní soud do postavení čtvrté instance obecného soudnictví, jíž není.
Uvedené platí jednotlivě ve vztahu ke všem stěžovatelem uplatněným námitkám, jak byly výše shrnuty. Okolnost, že soudy prvního a druhého stupně shledaly uvažovanou smlouvu o postoupení pohledávky za neplatnou, rozpor s čl. 2 odst. 3 Listiny nezakládá zcela zřejmě, a námitky ostatní mají povahu prosté (podústavní) kritiky rozhodnutí obecných soudů, ať již z neúplnosti skutkových zjištění nebo konfrontací s jiným (odlišným) právním názorem. Co do výhrady, že se soudy nezabývaly "existencí a obsahem" smlouvy o vypořádání společného jmění žalobce a ručitelky J. K., je přiléhavé odkázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, odkud vyplývá, že i kdyby k ní "přihlíženo" bylo, na výsledku řízení by se nic nezměnilo.
K tomu lze též poznamenat, že dohoda o vypořádání společného jmění mohla logicky upravit výlučně vztahy mezi bývalými manželi, a pro jejich vztahy k třetím osobám bezprostřední význam nemá, což je významné i pro posouzení, zda pro plnění žalobce stěžovateli zde byl právní důvod. Ani sám stěžovatel pak (v ústavní stížnosti) přesvědčivě nedoložil, že tu potřebný "právní důvod" (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) existoval.
Rovněž výtky z průtahů v řízení nemohou mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti relevantní vliv. Jestliže ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má "důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; jinak by totiž kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci, neboť samotné zrušení pravomocných rozhodnutí by k nápravě průtahů, které již odezněly, nikterak nenapomohlo" (srov. sp. zn. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04, IV. ÚS 441/04 a další). Nedodržení "dalších ústavních principů řádného procesu" však stěžovatel netvrdí.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti a ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Odklon od zásad spravedlivého procesu dovodit nelze.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu