ECLI:CZ:US:2007:3.US.366.06.1
sp. zn. III. ÚS 366/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. M. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2006, č.j. 14 Co 31/2006-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky bylo zrušeno v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 13 C 7/2003 se podává následující.
Rozhodnutími Okresního úřadu v Benešově ze dne 1. 6. 1999 a 1. 9. 2000, vydanými dle §9 odst. 4, 5 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o půdě), se stal stěžovatel vlastníkem pozemků č. 2614/3, č. 2586/2 a č. 2586/6 v k.ú. N., a současně bylo dle §9 odst. 5 tohoto zákona na nich bylo zřízeno věcné břemeno práva přístupu a příjezdu vlastníků staveb v těchto rozhodnutích specifikovaných.
Rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č.j. 13 C 7/2003-88, rozhodl Okresní soud v Chebu o žalobě stěžovatele o zaplacení 40 237,50 Kč jako úhrady za omezení vlastnických práv zřízením věcného břemene ve prospěch žalovaného TEKAZ s.r.o. u pozemku p.č. 2614/3 a u pozemků č. 2586/2 a 2586/6, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 20.000 Kč spolu s 8% úrokem z prodlení od 27. 11. 2001, a ve zbytku - co do dalších 20.237,50 Kč s 8% úrokem - žalobu zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2190/2004-49) vzal za prokázané zatížení tří pozemků stěžovatele zřízením dvou věcných břemen, což způsobilo omezení jeho vlastnického práva, a proto mu "náhrada za věcné břemeno přísluší, nikoliv však v požadované výši", neboť "výpočet náhrady... ani způsob (výpočtu) použitý znalcem není v souladu s právními předpisy". S odvoláním na §18 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 151/1997 Sb.), a znalecký posudek Ing. J. P. (podaný v řízení, vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1291/2001, a předložený stěžovatelem) dovodil, že "roční užitek" ztotožnitelný s výší "ročního nájemného" nebylo možné (v dané lokalitě) zjistit, pročež nebylo možné uvažovat ani se "simulovaným ročním užitkem" (nájemným), pro jehož výpočet měly sloužit "ničím nepodložené ceny pozemků", pohybující se (dle znalce) ve výši 250 - 700 Kč/m2. Jestliže tedy nebylo možné ocenit věcné břemeno pomocí "ročního užitku", přísluší podle názoru soudu stěžovateli paušální náhrada ve smyslu §18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb. za jedno věcné břemeno ve výši 10.000 Kč, celkem tudíž 20.000 Kč.
Odvolací soud shledal odvolání stěžovatele částečně důvodným a rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, č.j. 14 Co 31/2006-110, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části výroku II. co do částky 20.237,50 Kč s 8% úrokem tak, že uložil žalovanému uhradit dalších 10.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 10.237,50 Kč s příslušenstvím rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se především se závěrem soudu prvního stupně, že hodnotu posuzovaného věcného břemene pomocí ročního užitku ocenit nelze, neboť v daném případě má toto břemeno "charakter veřejné cesty", a spočívá v právu přístupu a příjezdu k nemovitosti nikoliv jednoho, nýbrž více vlastníků, využívaných i osobami od vlastníků odlišných. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že rozhodnutím správního orgánu o zřízení věcného břemene byly zatíženy tři pozemky stěžovatele, proto mu náleží náhrada v celkové výši 30.000 Kč ( §18 odst.5 zákona o oceňování).
Stěžovatel je názoru, že soudy obou stupňů "použily zák.č. 151/1997 Sb. zcela nepřípadně", neboť podle tohoto právního předpisu lze postupovat toliko pro případy ocenění věcných břemen pro účely dle zvláštních právních předpisů (§1 odst. 1 zákona), jakými jsou kupř. účely daňové, soudní dražba apod. Jediným možným způsobem zjištění "hodnoty" věcného břemene je proto jeho ocenění soudním znalcem, přičemž tato "hodnota" je zjistitelná i s použitím §18 odst. 1 - 4 citovaného zákona. Obecným soudům též oponuje v tvrzení, že nenavrhl důkaz znaleckým posudkem, neboť jeho "záměr a návrh byl zcela zřejmý z jím použitých formulací a postupů v řízení". Porušení svých procesních práv pak stěžovatel spatřuje i v tom, že soud prvního stupně jednal a rozhodl v nepřítomnosti (jeho) zástupce a tím znemožnil učinit návrh na vypracování znaleckého posudku výslovný, čímž jej zbavil možnosti řádně se účastnit řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je především kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za pritiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
I kdyby bylo jakkoli sporné - pro stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno - přímé užití zákona č. 151/1997 Sb. (§18), nelze přehlédnout, že pak je k dispozici již jen ten náhradový režim, který je obecným soudů znám z aplikační praxe ustanovení §135c odst. 3 obč. zák. (viz kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, ročník 1999, č. 3, str. 87, ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2145/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy ročník 2000, č. 9, str. 404-405, ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/2001, a ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 tamtéž), jehož nezpochybňovaný rámec představuje ustanovení §136 o.s.ř., pro nějž - coby východiska - kritéria určení výše náhrady zakotvená v §18 zákona č. 151/1997 Sb. již použitelná (spolu s dalšími) být zřejmě mohou.
Nebylo-li by přímé užití zákona č. 151/1997 Sb. možné, nemůže být logicky efektivní ani stěžovatelova námitka, že byl aplikován "nepřípadně" (v tom smyslu, že se soud uchýlil k paušalizované náhradě namísto výnosové). Stěžovatel ostatně tuto námitku ukotvil v tvrzení odlišného skutkového základu oproti tomu, z něhož vycházely obecné soudy, jejž založily na znaleckém posudku, který předložil sám stěžovatel. Stěžovatel pak namítá jen nedostatky v procesním postupu obecných soudů, které však vytýkanou okolnost, že neprovedly důkaz dalším znaleckým posudkem, přiměřeně odůvodnily.
Uvedené lze též shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, opřenou toliko o argument věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu, jak bylo vysloveno výše, zjevně nepřísluší.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu