ECLI:CZ:US:2007:3.US.395.06.1
sp. zn. III. ÚS 395/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou v Mohelnici, U Brány 16, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2006, čj. 57 Co 108/2006-88, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 21. prosince 2005, čj. 18 C 306/2005-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalovanému Městu Český Těšín domáhal určení neplatnosti usnesení zastupitelstva Města Český Těšín ze dne 13. října 2005. Oba obecné soudy v ústavní stížností napadených usneseních (ústavní stížnost hovoří nesprávně o rozsudcích) dospěly k závěru, že určení neplatnosti usnesení zastupitelstva obce nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§7 odst. 1 o. s. ř.), a pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí v dané věci v občanském řízení sporném není dána ani podle žádného jiného ustanovení podústavního práva. Proto bylo řízení o žalobě stěžovatele zastaveno a postoupeno k dalšímu řízení Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, který má k rozhodnutí o stěžovatelově návrhu dánu pravomoc podle §124a zák. č. 128/2000 Sb.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Ta podle něho porušila jeho základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Stěžovatel vysvětluje, proč je usnesení zastupitelstva Český Těšín neplatné, a upozorňuje, že jeho právo nebude v řízení před Krajským úřadem Moravskoslezského kraje ochráněno, neboť krajský úřad zde nemůže mít plnou jurisdikci.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované ústavní stížnosti mohl stěžovatel stále dosáhnout ochrany svého práva před obecnými soudy, neboť - jak výslovně uvedl Krajský soud v Ostravě v poučení svého usnesení - proti tomuto rozhodnutí bylo lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ve lhůtě v poučení uvedené. Jak zjistil Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Karviné (č. l. 22 spisu Ústavního soudu), dovolání podáno nebylo. V daném případě se dle poučení usnesení odvolacího soudu nejednalo o takový mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a jehož vyčerpání ve smyslu zákona o Ústavním soudu není podmínkou podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 in fine). K přípustnosti ústavní stížnosti tedy stěžovatel měl vyčerpat též dovolání.
V souvislosti s tím se Ústavní soud zabýval i možností využití ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (kterého se stěžovatel výslovně nedovolává), podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podmínkou druhou pro přijetí ústavní stížnosti, která nesplňuje předpoklady přípustnosti podle odstavce prvého citovaného ustanovení, je skutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tuto skutečnost nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci, přičemž sama obecnost dosahu není podmínkou dostatečnou. V zákonné skutkové podstatě, obsažené v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zakotven i znak podstatného přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě (srov. nález Pl. ÚS 15/96, Sb.n.u.ÚS, sv. 6, str. 213, také publikováno jako č. 280/1996 Sb.). Jakkoliv ústavní stížnost nasvědčuje tomu, že takový obecný přesah vlastních zájmů stěžovatele by byl s ohledem na povahu věci dán, přesto nelze k aplikaci ust. §75 odst. 2 písm. a) přistoupit. Jak totiž uvedl Ústavní soud v předchozí judikatuře, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a), nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto (viz usnesení I. ÚS 339/01, Sb.n.u.ÚS, sv. 23, str. 383). Tento právní závěr nutno přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovanou věc, kdy sice stěžovatel nepodal dovolání, o jeho věci však nebylo finálně rozhodnuto, když věc byla postoupena Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje. Současně - což obecné soudy výslovně uvedly - se stěžovateli jako další možnost ochrany jeho práv nabízí žaloba proti právnímu úkonu, který může vzejít z jím zpochybněného usnesení zastupitelstva, a kde by se řešila otázka platnosti tohoto usnesení jako otázka předběžná.
O posuzované ústavní stížnosti tedy nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno, neboť ústavní stížnost je nepřípustná, když nesměřovala proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2007
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu