ECLI:CZ:US:2007:3.US.396.06.1
sp. zn. III. ÚS 396/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ing. A. B., právně zastoupeného JUDr. Z. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 Tdo 140/2006, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2005 sp. zn. 4 To 103/2005 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 12. 2004 sp. zn. 3 T 22/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná v článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona, za nějž mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč a stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že od roku 1997 nejméně do dne 21. 8. 2001 v O., okres N., na M. nám., jako majitel domu č. p. 46/11, neoprávněně bránil v řádném užívání bytu č. 1 v prvním poschodí uvedeného domu, a to jednak nájemkyni R. B. a také jejímu synovi B. B. tím, že nechal při rekonstrukci elektroinstalace společných prostor obytného domu odpojit přívod elektrické energie do bytu a nezajistil realizaci prozatímního elektrického zařízení, jež by po dobu výměny rozvaděčů a vedení společných částí domů zajistilo napájení elektrickou energií stávajícímu odběrnému místu. Poškozený B. byl s nárokem odkázán na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 8. 7. 2005 zamítl podle §256 tr. řádu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel brojil i mimořádným opravným prostředkem - dovoláním, jež však Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 15. 2. 2006 podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel vznesl námitky proti způsobu, jakým obecné soudy z provedeného dokazování zjišťovaly skutkový stav, jenž byl východiskem rozhodnutí o vině trestným činem. Namítá, že se soudy nedržely principu trestní represe jako ultima ratio, když nástroje trestního práva užily tam, kde se ve své podstatě jedná o kauzu občanskoprávní. Stěžovatel především vyjadřuje názor, že napadená rozhodnutí postrádají skutková zjištění vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, konkrétně k zavinění. Je přesvědčen, že z popisu jednání, z nějž obecné soudy vycházely, nelze dovodit, že by trestním zákonem předpokládaný následek zamýšlel nebo s ním byl alespoň srozuměn. Stěžovatel zdůrazňuje, že hlavním důvodem přerušení dodávky elektrické energie předmětné bytové jednotky byla prováděná rekonstrukce elektroinstalace. Dle stěžovatele přitom nebylo žádným důkazem objektivně zjištěno, zda dodávka el. energie do bytu č. 1 byla či nebyla přerušena, když do r. 2000 zde byl registrován minimální odběr el. energie a od r. 2001 byl elektroměr bez odporu nájemníků odpojen. Dále stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů o tom, že by se poškozená B. zranila právě proto, že nesvítilo světlo na chodbě. Dle stěžovatele se poškozená navíc zranila pádem na schodech domu a nikoli v bytě a toto její zranění s neobnovením dodávky proudu do předmětného bytu vůbec nesouvisí.
Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s otázkou, zda skutečně měl v daném případě jako pronajímatel domu zákonnou povinnost odstranit závadu v dodávce el. energie. Zpochybňuje, zda objektivní znak skutkové podstaty předmětného trestného činu ,,neoprávněně brání" vůbec lze naplnit opomenutím povinnosti pronajímatele provést opravu, jestliže občanský zákoník s takovou situací počítá a pro ten případ přiznává nájemci právo provést si takovou opravu sám na náklady pronajímatele (§691 obč. zákoníku). Podle tvrzení stěžovatele jej navíc poškození o tom, že do jejich bytu byl přívod el. proudu přerušen, náležitě neinformovali, pouze v rámci civilního řízení uvedli, že jim ,,vypnul proud". Toto sdělení nebylo podle stěžovatele informací o závadě a potřebě opravy a stěžovatel mu nebyl povinen věnovat pozornost. Stěžovatel měl dle svého tvrzení důvodně zato, že se poškození v předmětném bytě vůbec nezdržují.
Stěžovatel kritizuje postup obecných soudů, včetně soudu dovolacího, jež se dle jeho názoru s výše uvedenými námitkami, jež během řízení vznášel, ani s návrhy na doplnění dokazování nezabývaly. Porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci se soudy všech stupňů dle názoru stěžovatele dopustily již tím, že pokračovaly v trestním stíhání stěžovatele, ačkoli nikdy nebylo řádně zahájeno, takže po 21. 8. 2004, když uplynula doba tří let od dokonání skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku, mělo být dle ust. §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu pro promlčení zastaveno. Je tomu tak proto, že stěžovateli dle jeho tvrzení dosud nebylo doručeno řádné usnesení o zahájení trestního stíhání. Před jeho výslechem dne 5. 5. 2004 mu bylo doručeno usnesení, v němž bylo uvedeno, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona. Ačkoli stěžovatel podal stížnost proti tomuto usnesení, nebylo takto vadně formulované usnesení nikdy zrušeno, neboť policejní komisař dle tvrzení stěžovatele založil do spisu padělané usnesení; padělané proto, že je dle názoru stěžovatele opravil postupem, který trestní řád nedovoluje, tj. bez vyznačení toho, co opravoval. Jeho založením do spisu namísto původního vadného usnesení však policejní orgán dle názoru stěžovatele vadu v zahájení trestního stíhání nezhojil. Stěžovateli pak poslal faxem kopii onoho opraveného usnesení. Na tuto vadu v zahájení trestního stíhání stěžovatel v trestním řízení opakovaně upozorňoval, obecné soudy ji však přehlížely.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a spis vedený v trestní věci stěžovatele u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 22/2004. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že výše uvedený obytný dům č.p. 46 v O. byl před rokem 1994 v majetku obce. Na základě kupní smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 4. 2. 1994 přešlo vlastnické právo k domu z obce na společnost Prinex s. r. o., jejímž jediným jednatelem byl stěžovatel. V přízemí domu byla prodejna a byt s nájemníky a v prvním poschodí pak další dva byty s nájemníky. Hygienická příslušenství bytů (WC) jsou na chodbě. Poškozená B. a její rodina bydleli v předmětném bytě od roku 1953, a to v bytě 3+1 II. kategorie v prvním poschodí s hygienickým příslušenstvím umístěným vně bytu. Záhy po koupi domu se stěžovatel, který chtěl v zakoupeném domě zřídit kanceláře své firmy, snažil docílit změny smluvního vztahu mezi ním a nájemníky tak, aby byly mezi stranami uzavřeny nové nájemní smlouvy na dobu určitou (1 rok). Poškozená B. novou smlouvu odmítla podepsat, nájemníci jiného bytu se po vypršení platnosti nové smlouvy skutečně odstěhovali. V roce 1998 podal stěžovatel k okresnímu soudu návrh, aby poškozená a všichni, kdo s ní bydlí, byli povinni předmětný byt vyklidit. Svůj nárok opíral o smlouvu o nájmu na dobu určitou (1 rok), jíž měl s poškozenou uzavřít dne 1. 11. 1995 s tím, že poškozená i přes písemná upozornění po vypršení platnosti smlouvy byt nevyklidila. Okresní soud v Novém Jičíně však uvedený návrh stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 10. 2. 2000 sp. zn. 12 C 237/98. V civilním řízení vyšlo mimo jiné najevo, že poškozená tvrzenou smlouvu neuzavřela, nepodepsala, ale podepsal ji její syn J. B., aniž k tomu měl od poškozené udělenu plnou moc. Vyklizení bytu se stěžovatel v civilním řízení domáhal znovu po smrti poškozené B. (21. 8. 2001), a to proti jejímu synovi poškozenému B. B., přičemž soud ve věcech občanskoprávních rozhodl znovu v jeho neprospěch, neboť na poškozeného přešel nájem předmětného bytu vzhledem k ust. §706 odst. 1 obč. zákoníku.
Mezitím docházelo mezi stěžovatelem na jedné straně a poškozenými a dalšími nájemníky domu na straně druhé k různým sporům a konfliktům. Stěžovatel začal od roku 1994 v domě provádět rozličné stavební úpravy, včetně (od roku 1997) oprav elektrických instalací na chodbách. Během stavebních úprav došlo kromě odpojení dodávky el. proudu v části domu i k zazdění vchodu do WC používaného poškozenými. Dne 30. 3. 2004 podal poškozený B. B. na stěžovatele trestní oznámení s tím, že mu stěžovatel od jara roku 1997 neoprávněně brání v užívání předmětného bytu tak, že poškozenému odpojil přívod el. energie a následně zazdil dveře vedoucí na WC.
III.
Ze spisového materiálu a odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně prováděl v trestní věci stěžovatele poměrně rozsáhlé dokazování. V hlavním líčení byla vyslechnuta řada svědků, přečteno odborné vyjádření znalce z oboru elektrotechnika a četné listinné důkazy vztahující se k nemovitosti a ke sporům mezi stěžovatelem a poškozenými. Mezi provedenými důkazy jsou mj. zprávy stavebního úřadu o prováděných úpravách, protokol o ohledání místa činu doplněný situačním náčrtkem a zejména spisový materiál vedený ve výše zmíněných civilních řízeních. Soud prvého stupně po vyhodnocení jednotlivých důkazů vzal za prokázáno, že poškozená B. byla až do své smrti oprávněnou uživatelkou předmětného bytu, a dále že během elektromontážních prací v roce 1997 došlo k odpojení přívodu elektřiny do tohoto bytu a společných částí domu a posléze i k zazdění vchodu na WC na společné chodbě poté, co se odstěhovala rodina M. Poškozená však měla možnost užívat jiné WC v přízemí. Společně s poškozenou užíval byt i její syn B. Okresní soud shledal, že stěžovatel měl jako majitel domu povinnost vytvořit nájemníkům potřebné podmínky k jeho užívání. Pokud tak neučinil a nezajistil dodávku elektrické energie, je jeho jednání dle názoru soudu prvého stupně nutno podřadit pod pojem ,,bránění v užívání bytu" ve smyslu §249a odst. 2 tr. zákona. Obecný soud zdůraznil, že za provozní spolehlivost a případné odstranění poruchy v rozvodech elektrické instalace stěžovatel jako majitel nemovitosti odpovídal, stejně jako za realizaci prozatímního napojení elektrickou energií během nezbytných úprav.
Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že nevěděl o tom, že byt poškozené B. není zásobován elektřinou. O této skutečnosti dle okresního soudu musel stěžovatel vědět nejpozději od 2. 2. 1998, kdy se u jednání ve věci 16 C 144/97 seznámil s vyjádřením poškozené k jeho návrhu na zahájení řízení o vyklizení bytu. Soud dále odkázal na výpovědi svědků B. a J. B., jež v hlavním líčení uvedli, že stěžovatele na vypnutí elektrického proudu upozorňovali. To, že stěžovatel o zastavení přívodu el. proudu věděl, plyne dle soudu prvého stupně dále z výpovědi svědkyně M. Svůj závěr o úmyslném zavinění stěžovatele okresní soud opírá o výpovědi svědků, v nichž je poukazováno na zájem stěžovatele o vystěhování nájemníků z objektu, který se otevřeně prezentoval v různých dílčích konfliktech, v nabídce uzavření nájemních smluv na dobu určitou, opakovaném podávání návrhů na vyklizení bytu poškozenými k okresnímu soudu, ve vystěhování rodiny M. a v neochotě řešit problémy vznikající s užíváním bytu.
Okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně chyb v písemném vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání. Soud poukázal na protokol z výslechu stěžovatele ze dne 5. 5. 2004, kdy byl stěžovatel před započetím výslechu řádně obeznámen se správným označením trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona. Námitku stěžovatele, že obžaloba byla podána pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání, shledal soud prvého stupně rovněž neopodstatněnou.
Se skutkovými i právními závěry Okresního soudu v Novém Jičíně se ztotožnil Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací. Neshledal, že by řízení, z nějž rozhodnutí soudu prvého stupně vzešlo, bylo zatíženo podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na řádné objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva na obhajobu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, že soud prvého stupně provedl všechny dostupné a potřebné důkazy, rozhodné pro zjištění skutkového stavu, tyto zákonným způsobem hodnotil a vyvodil z nich úplná a správná skutková zjištění. Odvolací soud rekapituloval jednotlivé důkazy provedené před soudem prvého stupně a zdůraznil jejich vzájemný soulad a návaznost. Odvolací soud dále odmítl námitku stěžovatele, že poškozená B. v předmětném bytě nebydlela z důvodu, že se o ni staral její syn J. B. Krajský soud zdůraznil závažný úraz poškozené, k němuž došlo právě v důsledku jednání stěžovatele. Dle odvolacího soudu to byl právě stav předmětné nemovitosti, který ji přinutil byt načas opustit, když jinak poškozená i v rámci civilních řízení vyjadřovala zájem v bytě nadále bydlet.
Obdobně i Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání neshledal na napadených rozhodnutích obecných soudů podstatnějších vad. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud označil část argumentace stěžovatele za námitky primárně skutkového charakteru, jež nenaplňují stěžovatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dále odmítl stěžovatelem namítanou absenci subjektivní stránky s tím, že z popisu skutku soudu prvého stupně je zcela zřejmý závěr o úmyslném jednání stěžovatele. K námitce stěžovatele, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona nelze spáchat tím, že pachatel nezajistí napájení stávajícího odběrného místa elektrickou energií, Nejvyšší soud uvedl, že ,,neoprávněným bráněním v užívání" se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který ji znemožňuje nebo podstatně stěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat. Nejvyšší soud zdůraznil, že povinnosti pronajímatele podle §687 odst. 1 obč. zák. předcházejí právu nájemce podle §691 obč. zák., aby po předchozím upozornění pronajímatele odstranil v nezbytné míře závady. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z jednání stěžovatele je zřejmé, že se snažil zbavit nájemníků v pronajatém bytě a poškozená B. za této situace jen stěží mohla očekávat, že by jí stěžovatel nahradil její náklady, pokud by sama za úplatu zajistila připojení odběrného místa k elektrické síti.
Ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné soudy odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a souhlasily s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí, průběhu řízení a dokazování před obecnými soudy Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) a zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti. Pokud jde o provedené dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Námitky stěžovatele, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, směřují převážně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým závěrům, jež obecné soudy učinily. Samotný fakt, že přívod el. proudu do bytu poškozené byl na dlouhou dobu přerušen, obecné soudy přesvědčivě dovodily z provedených důkazů (viz i faktury za elektřinu na č.l. 32 a násl., č. l. 110 až 112, poznatky z civilního řízení a dále výpovědi svědků). Klíčovou námitkou je právní kvalifikace, resp. trestněprávní relevance jednání, jehož se měl stěžovatel dopustit. Jak plyne z předchozí rekapitulace argumentů obecných soudů, důkazním základem pro skutkové závěry obecných soudů ohledně zavinění zde byly především svědecké výpovědi. Z výpovědi nájemníků domu svědků B. B., J. B., V. Š. a Š. M. vyplývá, že stěžovatel cestou různých schválností a výhrůžek usiloval o to, aby se z domu vystěhovali, což potvrzuje i výpověď svědka P. M., který se ze své funkce místostarosty města snažil řešit problémy nájemníků a narovnat jejich vztahy s novým majitelem domu. Pokud obecné soudy z těchto svědeckých výpovědí dovodily, že neobnovení dodávky el. energie do bytu poškozených bylo záměrnou šikanou s cílem se nepohodlných nájemníků zbavit, nelze takovému skutkovému závěru s ohledem na obsah svědeckých výpovědí i dalších důkazů vytknout znaky libovůle. Závěr obecných soudů o úmyslném a dlouhodobém vypínání el. energie, resp. záměrného neobnovení přívodu el. proudu do bytů nájemníků je podporován výpovědí svědkyně M. (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 96), jíž stěžovatel rovněž vypnul na delší dobu elektřinu a hrozil, že jí vypne i vodu.
S otázkou, zda měl stěžovatel vůbec povědomost o přerušení přívodu elektřiny do bytu poškozených, se obecné soudy dostatečně vypořádaly odkazem na konfrontaci poškozených a stěžovatele v řízení ve věcech občanskoprávních, kde poškození namítali, že jim stěžovatel vypnul proud. Obecné soudy navíc tato zjištění musely hodnotit v souvislosti s výpovědí poškozených, kteří se stěžovatele podle svých tvrzení na odpojení el. proudu pokoušeli opakovaně a to i písemně upozorňovat, avšak stěžovatel na jejich výzvy nereagoval. Závěr, že se ze strany stěžovatele jednalo o záměrnou šikanu, lze dovodit z konzistentních výpovědí ostatních nájemníků i místostarosty města, z nichž plyne, že stěžovatel s nájemníky odmítal komunikovat. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů o tom, že z popisu skutku v rozhodnutí soudu prvého stupně dostatečně zřetelně plynou okolnosti, které určují formu zavinění.
Ústavní soud dále nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly otázkou, zda svým opomenutím opravit závady v přívodu el. energie do bytu poškozených naplnil objektivní znaky tr. činu podle §249a odst. 2 tr. zákona. Obecné soudy z občanskoprávních předpisů náležitým způsobem dovodily povinnost stěžovatele konat ve smyslu §89 odst. 2 tr. zákona. Pokud jde o subsumpci jednání pachatele pod zákonný znak ,,bránění v užívání bytu", obecné soudy se nikterak neodchýlily od konstantní judikatury, jež pod tímto pojmem rozumí jakékoli neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva. K námitce stěžovatele, že poškození mohli na jeho náklady nechat závady odstranit sami, je třeba uvést, že tato možnost je právem nájemců, která povinnost pronajímatele konat ve smyslu cit. ust. §89 odst. 2 tr. zákona nijak neumenšuje. Z okolností případu navíc plyne, že by ani nebylo možné rozumně očekávat, že by poškozená Bělíčková mohla sama odstranění závad zařizovat, což i obecné soudy správně zdůraznily.
Konečně nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele ohledně údajně neúčinného zahájení trestního stíhání jeho osoby. S touto námitkou se již v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal soud prvého stupně a Ústavní soud se na základě přezkoumání spisového materiálu s jeho názorem ztotožňuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem nepřekročily rámec zásad spravedlivého procesu a zákonným způsobem dovodily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obecné soudy rovněž dostály svým povinnostem plynoucím z práva obviněného na obhajobu, když se v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatele.
Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu