ECLI:CZ:US:2007:3.US.402.07
sp. zn. III. ÚS 402/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., právně zastoupeného JUDr. Bohumilem Maceškou, advokátem AK se sídlem Kozomínská 638, 184 00 Praha 8, proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Městským soudem v Praze dne 2. 5. 2002 č. j. Sm 238/2002-6, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 2. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 2. 5. 2002 č. j. Sm 238/2002-6, a to pro porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Napadeným směnečným platebním rozkazem vydaným Městským soudem v Praze dne 2. 5. 2002 č. j. Sm 238/2002-6 uložil soud žalovaným 1) R. K. a 2) L. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), aby společně a nerozdílně do tří dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu zaplatili žalobci Karlu Mutinskému, správci konkurzní podstaty úpadce UNIVERSAL BANKA, a. s. částku 600 000,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 2. 3. 1999 do zaplacení, odměnu ve výši 2 000,- Kč a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 24 600,- Kč na účet Městského soudu v Praze, nebo aby v téže lhůtě podali proti platebnímu rozkazu námitky.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 12. 12. 2006 mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 10. 2006 č. j. 23 Nc 5626/2006-33, kterým soud nařídil proti stěžovateli a žalovanému ad 1) exekuci k provedení vykonatelného exekučního titulu, a to směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 2. 5. 2002 č. j. Sm 238/2002-6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti exekučnímu usnesení podal odvolání, ve kterém uvedl, že směnečný platební rozkaz ze dne 2. 5. 2002 č. j. Sm 238/2002-6, k jehož provedení byla exekuce nařízena, mu nebyl vůbec doručen a nemohl proto vůči němu nabýt právní moci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem Městského soudu v Praze při vyznačování právní moci na předmětném směnečném platebním rozkazu byl porušen čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle ust. §175 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") musí být směnečný (šekový) platební rozkaz doručen do vlastních rukou žalovaného. Náhradní doručení není ovšem vyloučeno, a to na rozdíl od případu platebního rozkazu ve smyslu ust. §173 odst. 1 o. s. ř.
Obranou žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky, které může žalovaný podat ve lhůtě do tří dnů od řádného doručení směnečného platebního rozkazu (§175 odst. 1 o. s. ř.). Pokud stěžovatel tvrdí, že směnečný platební rozkaz mu nebyl nikdy řádně doručen, lhůta k podání námitek doposud nemohla skončit. Stěžovateli tak nic nebrání v tom, aby proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky, a to s použitím totožných námitek jaké uplatnil v ústavní stížnosti.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel v posuzované věci námitky doposud nepodal, a nelze v dané věci předjímat, jak by o takovém opravném prostředku bylo rozhodnuto.Při shrnutí výše uvedeného učinil Ústavní soud závěr, že stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procení prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost posoudit (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou. Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný; za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona. Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele v jeho právech nepoškozuje, neboť podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by stěžovatel uvedené rozhodnutí po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje, napadl ústavní stížností, a Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj