ECLI:CZ:US:2007:3.US.405.06.1
sp. zn. III. ÚS 405/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. K., zastoupeného JUDr. Marií Škardovou, advokátkou se sídlem Za Hanspaulkou 5/856, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. března 2006 č. j. 21 Cdo 872/2005-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004 č. j. 55 Co 410/2004-37, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. června 2004 č. j. 14 C 245/2003-24, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Městské části Praha 14, se sídlem Bří. Venclíků 1073/8, Praha 9 jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, jimiž byla údajně porušena jeho základní práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tedy právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, dále podle článku 4 odst. 4, článku 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků řízení), jakož i článku 4 a článku 90 Ústavy.
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 stěžovatel vytýká, že v napadeném rozsudku nerespektoval ustanovení §8 odst. 2 zákoníku práce, neboť jméno zaměstnavatele stěžovatele - Městskou část Praha 14, připustil nahradit jen jeho identifikačním číslem a jeho sídlem, přičemž s jeho právními závěry se údajně nesprávně ztotožnil jak soud odvolací, tak i soud dovolací. Stěžovatel zdůrazňuje, že označení zaměstnavatele v dohodě o rozvázání pracovního poměru není nepřesné či neúplné, jak dovodily obecné soudy, ale "nicotné", proto i úkon provedený osobou neexistující nemůže mít žádné právní následky. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR "pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnavatel neměl nebo měl, ale neprojevil ji". Jestliže aktivní projev vůle učinil Úřad Městské části Praha 14, nelze podle názoru stěžovatele stejný projev vůle přičítat Městské části Prahy 14.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při svém rozhodování nerespektovaly ustanovení §132 o. s. ř., neboť se prý s navrženými důkazy vypořádaly "nedostatečným až zavádějícím způsobem", přičemž se prý tyto soudy nezabývaly ani "stěžovatelem citovanými a předloženými kogentními normami", což stěžovatel považuje za tzv. opomenuté důkazy, které měly "založit nepřezkoumatelnost a současně i protiústavnost".
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 245/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel se určovací žalobou domáhal určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru žalované Městské části Praha 14 se stěžovatelem ze dne 19. 12. 2003. Jako důvod žaloby stěžovatel (v dřívějším řízení v postavení žalobce) uvedl, že předmětná dohoda je neurčitá, a proto i neplatná pro neurčitost v označení žalované, je nesrozumitelná a byla údajně stěžovatelem podepsána "nesvobodně".
V rámci ústního jednání před soudem prvního stupně konaného dne 8. 6. 2004 byl stěžovatel poučen o povinnosti prokázat své tvrzení o "nesvobodě při podpisu dohody" a s poukazem na poučení účastníků podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. bylo dokazování ve věci skončeno, neboť stěžovatel ani žalovaná žádné skutečnosti nebo návrhy na doplnění dokazování nepřednesli.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 6. 2004 č. j. 14 C 245/2003-24 (který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu dne 8. 1. 2005) byla žaloba stěžovatele zamítnuta s tím, že soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že v předmětné dohodě o rozvázání pracovního poměru byla žalovaná identifikována svým identifikačním číslem i sídlem, byla podepsána osobou oprávněnou za žalovanou jednat, přičemž i s ohledem na odkaz vzniku pracovně právního vztahu mezi účastníky na základě pracovní smlouvy je zjevné, že ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 zákoníku práce lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem nepochybně dospět k závěru, kdo jsou účastníci uvedené dohody.
Nesrozumitelnost předmětné dohody podle názoru soudu prvního stupně není možné dovodit jen poukazem na vedlejší pracovní poměr v části dohody, kde se sjednává odstupné, neboť z dalších ujednání vyplývá písařská chyba záměny v označení pracovního poměru.
Protože stěžovatel v řízení neprokázal oprávněnost svého tvrzení o nesvobodě podpisu dohody, tedy o jednání v tísni za naplnění oprávněných obav a za nápadně jednostranných podmínek, neshledal soud prvního stupně v tomto tvrzení stěžovatele důvod pro vyhovění žaloby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2004 č. j. 55 Co 410/2004-37 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ani odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele o údajné nesvobodě při podpisu dohody a zdůraznil, že pokud byl stěžovatel schopen posoudit následky předvídaných možností skončení pracovního poměru tak, aby si zvolil pro sebe možnost nejpříznivější, kterou s časovým odstupem vyhodnotil jinak, nelze v této souvislosti uvažovat o nesvobodě či vynucení podpisu dohody. Pokud stěžovatel v odvolání argumentoval nevyžádanými doklady o zvažovaném postupu žalované podle ustanovení §53 zákoníku práce, měl odvolací soud za to, že v průběhu řízení nebyla účastníky učiněna tato okolnost spornou, tedy jí nebylo třeba ani dokazovat, neboť pro rozhodnutí ve věci nebyly tyto skutečnosti rozhodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 3. 2006 č. j. 21 Cdo 872/2005-64 tak, že je jako nedůvodné odmítl.
Dovolací soud souhlasil se stěžovatelem pouze v tom, že zaměstnavatelé vystupují v pracovně právních vztazích svým jménem, přičemž je zřejmé, že zaměstnavatelem stěžovatele nebyl Úřad Městské části Praha 14, ale Městská část Praha 14. Nepřesné ani neúplné označení zaměstnavatele však podle názoru dovolacího soudu nečiní z písemného právního úkonu úkon neplatný, neboť z této skutečnosti nelze dovodit, že takový právní úkon učinil někdo jiný, od uvedené osoby odlišný. V takovém případě jde o vadu projevu vůle, která způsobuje neplatnost právního úkonu v případě, pokud ji nelze odstranit pomocí výkladu (§240 odst. 3 zákoníku práce). Pokud byl zaměstnavatel v předmětné dohodě označen jako "Úřad Městské části Praha 14, 198 21 Praha 9, Bratří Venclíků 1073, IČ: 00231312, zast. tajemníkem Ing. L. L." jednalo se sice o takový projev vůle, který mohl vzbuzovat pochybnost o tom, o jaký subjekt se jedná. Tato pochybnost však byla odstraněna výkladem projevu vůle tak, jak to se zřetelem ke všem okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, odpovídá dobrým mravům. Takový postup soudů obou stupňů neshledal dovolací soud za nesouladný s platným právem. Za správná shledal dovolací soud i závěr soudů o postavení tajemníka úřadu městské části, zejména co se týká oprávnění jednat jménem městské části v pracovněprávních vztazích ve vztahu k zaměstnancům zařazeným v úřadu městské části.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska Ústavou mu svěřených kompetencí, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud vždy zdůrazňuje skutečnost, že není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, není nadřízeným soudem obecným soudům a z tohoto důvodu je oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Obsahem ústavní stížnosti v projednávané věci je pouze polemika stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně a po něm soud odvolací. Tyto právní názory byly potvrzeny i soudem dovolacím. Pravomoc Ústavního soudu je však vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K takovému zásahu do ústavně zaručených základních práv by mohlo dojít v případě, že by interpretace právních předpisů obecnými soudy byla natolik extenzivní, že by zasáhla do některého základního práva nebo svobody stěžovatele nebo do garancí článku 4 odst. 4 Listiny, která ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod.
Taková situace však v projednávané věci nenastala. Obecné soudy svůj právní názor ohledně nejasností v označení zaměstnavatele stěžovatele v dohodě o rozvázání pracovního poměru dohodou, její údajné neurčitosti a nesvobody při jejím podpisu řádně a podrobně odůvodnily. Jejich interpretace příslušných ustanovení zákoníku práce není natolik extenzivní, aby zasáhla namítané právo na spravedlivý proces a procesní práva stěžovatele, a není ani v rozporu s kogentní normou jednoduchého práva.
Výklad projevu vůle žalované v předmětné dohodě byl proveden obecnými soudy způsobem odpovídajícím platné judikatuře (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1074/2005). Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. 3 Cdon 946/96 sice ve shodě s tvrzením stěžovatele konstatoval, že projev vůle musí být srozumitelný a určitý, jinak je právní úkon neplatný. Pokud není projev vůle jednoznačný, což je případ projednávané věci, kdy zaměstnavatel byl sice správně označen identifikačním číslem a sídlem, jakož i osobou, která za ni jedná, ale jméno bylo uvedeno jinak, než jak to odpovídá skutečnosti, neznamená to, jak zdůraznil i dovolací soud, že by výkladem obsahu projevu vůle nemohla být tato vada odstraněna. Smyslem výkladu projevu vůle může být jen zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Výklad projevu vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření, současně je však třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno. Z provedeného dokazování bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel sám chápal předmětnou dohodu v době jejího podpisu jako způsob skončení svého řádného pracovního poměru u žalované, který byl pro něj přijatelnější alternativou, než žalovanou zvažovaný postup podle ustanovení §53 zákoníku práce.
Skutková zjištění, která vyplynula z dokazování provedeného obecnými soudy, rovněž tento závěr nevyvracela, přičemž způsob hodnocení důkazů odpovídal zákonu, neboť obecné soudy se správně zabývaly všemi pro rozhodnutí ve věci samé relevantními skutečnostmi. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele o vadném způsobu hodnocení důkazů, který by odporoval zásadám uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř.
Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by opodstatňovaly tvrzení stěžovatele, že v projednávané věci došlo k porušení jím uváděných základních práv a svobod, resp. ústavnosti.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu