ECLI:CZ:US:2007:3.US.410.06
sp. zn. III. ÚS 410/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. R. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem v Brně, Arne Nováka 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 T 183/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 T 183/99, a s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na obhajobu, práva vyjádřit se ke všem projednávaným důkazům, práva na rovnost všech účastníků, jakož i jeho práva na spravedlivý proces a práva na projednání jeho záležitosti před nezávislým a nestranným soudem, zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") sp. zn. 2 T 183/99, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 183/99, spolu s P. V. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nakládání s látkami uvedenými v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. na dobu 5 let. Tímto rozsudkem byl také zproštěn obžaloby M. K. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 4 To 342/2000, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) a §259 odst. 1 trestního řádu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl pak stěžovatel uznán vinným stejným trestným činem, jehož se dle soudu dopustil tím, že od P. V. dne 9. 4. 1999 v 18:15 hod. převzal u obchodního domu MAKRO v Brně 995,6 g omamné látky heroin, kterou měl prodat dosud neustanovené osobě za částku nejméně 700 000 Kč na parkovišti u benzinové pumpy ARAL u prodejny IKEA v Brně, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 71/2006, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítá, že vzhledem k nepřiměřené délce jeho trestního stíhání nastal rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tak mělo být toto trestní stíhání jako nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno [§172 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že řádně neodůvodnil, proč rozsudek soudu prvního stupně shledal správným.
K rozhodnutí soudu prvního stupně pak stěžovatel uvádí, že není pravdou, že by svou obhajobu uplatnil až u hlavního líčení, připouští však výjimku, a to ve vztahu k jeho obhajobě o zapojení policisty Ing. Z. A. Již v závěru přípravného řízení se domáhal toho, aby byly provedeny další důkazy, a současně požádal o zopakování vyšetřovacích úkonů za období, kdy případ zpracovával vyšetřovatel Mgr. S. M., který byl posléze stíhán pro obdobnou trestnou činnost. Stěžovatel svůj postup vysvětluje tím, že v průběhu přípravného řízení, vzhledem k "nestandardnímu" postupu vyšetřovatele Mgr. S. M. vůči němu, si měl uvědomit, že se stal obětí nekalých policejních praktik a že měl za to, že je trestně stíhán nedopatřením a že policista Ing. Z. A. vše uvede "na pravou míru". K tomu dále uvádí, že i po propuštění z vazby měl obavu se vyjadřovat k posledně uvedené osobě, protože by mu prý mohla "škodit".
Stěžovatel namítá taktéž, že nebylo dostatečně vyvráceno, že trestná činnost byla vyprovokována policií. Nebyla totiž objasněna úloha muže, který si říkal "R.", v celé věci (pozn.: jmenovaná osoba měla kontaktovat stěžovatele s tím, že má zájem o koupi drog). Poukazuje přitom na skutečnost, že požadoval, aby byly prověřeny veškeré telefonní hovory, a že je zvláštní, že ve fázi operativního rozpracování, jež nutně, jak plyne ze zásahu policie, muselo předcházet, nebyly prováděny, resp. vyhodnoceny soudem řádně povolené odposlechy telefonů. Pokud by se tak stalo, nepochybně by tato osoba byla ztotožněna. Dle tvrzení stěžovatele nebyla objasněna úloha obviněného P. B., v jehož případě mohlo jít o bývalého policistu, který bydlel na stejné adrese jako jeden ze spoluobviněných Mgr. S. M. (se kterým se obviněný P. B. znal). Dle stěžovatele je překvapující také to, že muž jménem "R." byl ochoten za drogu zaplatit tak vysokou částku, aniž by si předtím vyžádal vzorek. Především pak je nepochopitelné, že policie, ačkoliv měla přehled o pohybu všech obviněných v místech, kde docházelo nebo mělo dojít k předání drog, tohoto muže nezajistila a nechala ho odjet.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na názor údajně vyslovený ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 4 To 342/2000, že vše nasvědčuje tomu, že policie vstoupila do vztahů, které vyústily v trestní stíhání stěžovatele, a v tomto ohledu uložil soudu prvního stupně provést další dokazování. Poukazuje i na to, že poté trvalo městskému soudu téměř 5 let, než dospěl k odsuzujícímu rozsudku. V tomto řízení stěžovatel dle svého vyjádření navrhoval další důkazy vycházející z toho, že zahlédl muže jménem "R." ve společnosti příslušníka policie JUDr. J. T. před Krajským úřadem vyšetřování v Brně, když oba dva přijeli osobním automobilem Škoda Felicia SPZ AHI 74-35. V řízení bylo prokázáno, že zmíněná SPZ byl přidělena na služební vozidlo Ministerstva vnitra; policie přitom knihu jízd za účelem ozřejmění toho, kdo užíval vozidlo v rozhodné době, nepředložila. K této skutečnosti soudy nijak nepřihlédly. Dále jim stěžovatel vytýká, že odmítly jeho návrh provést rekonstrukci, ačkoliv to navrhoval už v přípravném řízení, nebyl předložen videozáznam předmětné akce, ačkoliv je v takovýchto případech pořizován, že nebyly vyhodnoceny soudem povolené a provedené odposlechy, jež by potvrdily, že aktivita byla pouze jednosměrná, a to od osoby zvané "R." k němu. Stěžovatel poukazuje i na přístup policie k žádosti soudu o předložení operativních materiálů, kdy tyto byly zaslány se značným časovým odstupem, byly nekompletní a bylo s nimi prý manipulováno. K výslechu utajeného svědka (pozn.: policejního důstojníka, který velel zásahu, při němž byl stěžovatel zadržen) stěžovatel uvádí, že byl proveden díky obstrukcím policie až po dvou letech. V rámci tohoto výslechu svědek prohlásil, že si nic nepamatuje. Vytýká rovněž, že soud nevyslechl svědka J. K., jehož pobyt prý nebylo obtížné vypátrat, přičemž jeho výpověď má být důležitá, neboť byl u toho, když stěžovatel spatřil muže nazývaného "R." ve výše uvedeném vozidle.
Po provedení dalšího dokazování městským soudem, jež následovalo po zrušení jeho rozsudku ze strany odvolacího soudu, zůstala dle názoru stěžovatele důkazní situace stejná, soud zjišťoval skutkový stav nedostatečně a nereagoval na průtahy na straně policie. Odvolací soud pak následně podané odvolání projednal povrchně a v odůvodnění v podstatě pouze uvedl, že postup soudu prvního stupně byl správný, mj. že se soud řídil jeho závaznými pokyny, když řízení doplnil o další důkazy, jimiž byla obhajoba stěžovatele vyvrácena.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že došlo v průběhu celého trestního řízení k opakovaným pochybením, nebylo postupováno v souladu se zásadami plynoucími z §2 odst. 2, 4, 5, 6, 11, 12 a 13 trestního řádu, kteréžto jsou identické s právy zaručenými Ústavou České republiky a Listinou, resp. jejich konkretizací pro účel trestního řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a uvádí, že odsuzující rozsudek může být vynesen, jsou-li odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Jestliže po provedeném dokazování zůstanou o některé skutkové, pro rozhodnutí významné otázce důvodné pochybnosti, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obžalovaný není povinen prokazovat svoji nevinu a skutečnosti uváděné obžalovaným na jeho obhajobu musí být provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceny. Stěžovatel dále pokazuje na čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, na právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. na princip "rovnosti zbraní" vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na zásadu nezávislosti a nestrannosti soudu, ovšem bez nějaké bližší argumentace ve vztahu k posuzované věci.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně navrhl odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele. Městský soud v Brně, jde-li o hodnocení důkazů, odkázal na odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného rozsudku, a jde-li o namítané průtahy, vylíčil průběh řízení před obecnými soudy, z čehož jsou patrny důvody jeho délky. Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka omisivně vzdalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil následně k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vzhledem k délce řízení, kterou považuje za nepřiměřenou, mělo být trestní stíhání pro nepřípustnost dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno. Touto otázkou se již Ústavní soud opakovaně zabýval, možno poukázat např. na nález ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS dosud nepublikován), ve kterém Ústavní soud vyvodil, že porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v důsledku toho, že záležitost nebyla projednána v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Bylo by nadbytečné opakovat důvody, které Ústavní soud k tomuto závěru vedly, a tak lze stěžovatele odkázat na odůvodnění tohoto rozhodnutí.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí porušení základních zásad trestního řízení, a to zejména v souvislosti s "řízením důkazním". Úvodem možno zmínit, že stěžovatelovy výhrady nemíří do skutkových zjištění soudu, jde-li o samotný skutek; stěžovatel nijak nepopřel, že se jednání popsaného ve skutkové větě dopustil. V řízení před obecnými soudy ale poukazoval na některé okolnosti, za nichž k tomuto jednání došlo, konkrétně na to, že se do obchodu s drogou zapojil z toho důvodu, že se domníval, že jde o policejní akci, v níž bude fungovat coby tzv. volavka, a dále, že jeho jednání bylo iniciováno (vyprovokováno) policií, která byla do celé věci zapojena prostřednictvím muže zvaného "R.".
Jde-li o první výše zmíněnou okolnost, stěžovatel tvrdil (po skončení přípravného řízení), že mu jeho známý Ing. Z. A., příslušník policie, opakovaně nabízel, zda by jako "zprostředkovatel" nespolupracoval s policií, naposledy mělo jít o odhalování trestné činnosti ohledně opiátů, což se mělo stát bezprostředně předtím, co jej kontaktoval odsouzený P. V. Tato verze stěžovatele však byla obecnými soudy odmítnuta. V této záležitosti byl vyslechnut jako svědek Ing. Z. A., jenž zcela vyloučil, že by jakoukoliv spolupráci stěžovateli nabízel. Zde je Ústavní soud nucen připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak obecné soudy zhodnotily výpověď tohoto svědka, z výše uvedeného plyne, že hodnocení jednotlivých důkazů je věcí obecné justice, z čehož lze vyvodit, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
V daném případě obecné soudy zhodnotily daný důkaz v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Pokud Ústavní soud odhlédne od toho, že se samo tvrzení, že by do policejních akcí byly tímto způsobem zapojovány civilní osoby, jeví jako absurdní, z okolností daného případu nijak neplyne, že by stěžovatel jakkoliv spoléhal na to, že bude nějakým způsobem "krytý" policií, ostatně, jak sám před soudem vypověděl, ani uvedeného příslušníka nekontaktoval, když jej oslovil odsouzený P. Vyskočil.
Jde-li o verzi stěžovatele, že ve vztahu k jeho osobě šlo o policejní provokaci, ústavní stížnost obsahuje řadu argumentů. Stěžovatel jednak poukazuje na to, že policista Mgr. S. M. byl později stíhán pro obdobnou trestnou činnost jako on, a naznačuje možné spojení mezi ním a obviněným P. B. Ovšem Ústavní soud z ničeho nezjistil, že by trestná činnost Mgr. S. M. nějak souvisela s jednáním stěžovatele, není ani nijak zřejmé, byť stěžovatel hovoří o jeho "nestandardním" či "neobjektivním" postupu, jak se daná skutečnost konkrétně a v konečném důsledku projevila v trestní věci samotného stěžovatele. Nebyl to on (tedy uvedený policista), ale obecné soudy, kdo rozhodoval o vině a trestu stěžovatele, a pokud měl stěžovatel za to, že v přípravném řízení v konkrétním ohledu bylo postupováno v rozporu se zákonem, mohl tuto námitku uplatnit v rámci soudního řízení. Jde-li o P. B., z výpovědi stěžovatele plyne, že jmenovaného do celé záležitosti zapojil on, když ho požádal o doprovod s tím, že poveze větší částku; o co se skutečně jedná, P. B. nevěděl. Z daného pohledu se jako nevýznamná jeví rovněž námitka stěžovatele, že se po zásahu ztratily jeho klíče.
Že se na celé věci účastnila policie, stěžovatel usuzuje především z toho, že muž jménem "R." nebyl zadržen spolu s ostatními obviněnými. Tato skutečnost však sama o sobě svědčí pouze o tom, že policie jej buď z nějakého důvodu (jenž nutně nemusí být nelegitimní) nechtěla zadržet nebo také že jmenovaný policii unikl. Tomu, že by se jednalo o agenta, má nasvědčovat i skutečnost, že byl ochoten zaplatit vysokou částku, aniž by požádal o vzorek prodávané drogy, příp. že obviněné osoby neuváděly ve svých výpovědích, jak věděly, že jde právě u heroin a že nebyla objasněna úloha muže, který tuto omamnou látku nabídl odsouzenému P. V. Především ze skutečnosti, že nebyl zjištěn původ dané látky, nelze vyvozovat nějaké podstatné závěry. Ten obvykle může být objasněn, jen pokud pachatelé spolupracují s policií, což v těchto případech není pravidlem. V této souvislosti nelze nezmínit, že původní verze P. V. (a také M. K.), jak získali danou omamnou látku, byla zcela jiná. Jen ti by také mohli vysvětlit, proč o tom, že šlo o danou omamnou látku, neměli žádné pochybnosti. Jakým způsobem si osoba jménem "R." ověřovala, zda se jedná o drogu, vychází pouze z tvrzení stěžovatele. Rovněž tak není ničím podloženo tvrzení stěžovatele, že uviděl ve společnosti policejního důstojníka tuto osobu. Skutečnost, že spatřený policista jel případně vozem Ministerstva vnitra, je vcelku pochopitelná.
Na straně druhé soud prvního stupně, na základě závazného právního názoru soudu odvolacího, doplnil dokazování, kterým měla být potvrzena či vyvrácena obhajoba stěžovatele v daném ohledu. Žádným z provedených důkazů (mj. dotazem na ÚOOZ, expozituru Brno, výslechem svědků - policistů Ing. Z. A., JUDr. J. T. a R. Š., důstojníka velícího zásahu u benzínové čerpací stanice ARAL), které navrhoval stěžovatel, však zmíněná verze obhajoby buď nebyla potvrzena, nebo byla jimi vyvrácena. Proto Ústavní soud znovu poukazuje na zásady, jež se týkají podmínek pro ingerenci Ústavního soudu do tzv. důkazního řízení, s tím, že ani v tomto ohledu dané podmínky naplněny nebyly.
Zbývá dodat, že Ústavnímu soudu není ani zřejmé, v čem by eventuální iniciace trestné činnosti stěžovatele ze strany policie měla spočívat, jestliže stěžovatel spolu s odsouzeným P. V. drogu společně přechovávali (byť ta se ve fyzické moci stěžovatele nenalézala) s úmyslem ji dále prodat; každý z odsouzených sice označuje ve svých výpovědích za iniciátora toho druhého, je ale zřejmé, že postupovali ve vzájemné shodě a za rozdělení úloh. Jde-li o roli stěžovatele, jenž se staví do pozice osoby, jež byla v podstatě druhou stranou k danému jednání "dotlačena", možno poukázat mj. na výpověď P. V., který uvedl, že když o droze informoval stěžovatele, ten reagoval slovy, že se "zeptá" (což stěžovatel nezpochybňuje); stěžovatel pak drogu sám muži jménem "R." nabídl, sám s ním jednal a osobně ji také měl předat. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele (které by mělo být podloženo údajnými odposlechy jeho telefonních hovorů), že poté, co drogu muži jménem "R." nabídl, hlavní iniciativa na uskutečnění "obchodu" byla na straně zmíněného muže.
Namítá-li stěžovatel průtahy v příslušném trestním řízení, je třeba poukázat na to, že délku řízení nepoznamenala nečinnost obecných soudů, ale objektivní okolnosti, příčiny možno spatřovat i na straně stěžovatele. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě průtahy nastaly, neboť jak se opakovaně konstatuje v jeho rozhodnutích, je na těchto soudech, aby organizovaly svou činnost tak, aby řízení bylo skončeno v přiměřené době, pak by musel i konstatovat, že toto bylo stěžovateli dostatečně kompenzováno výší trestu, když při nezměněném skutkovém základě (a právní kvalifikaci) mu byl namísto nepodmíněného trestu (až překvapivě) uložen trest podmíněný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, č. 67).
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že žádná z námitek obsažených v ústavní stížnosti věc do ústavně právní roviny neposouvá, když se jedná o pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, s níž se tyto vypořádaly. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu