ECLI:CZ:US:2007:3.US.417.07
sp. zn. III. ÚS 417/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: T. Š. - r., právně zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem AK se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 č. j. 23 Co 429/2006-78, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 2. 2007, a která byla doplněna podáním, Ústavnímu soudu doručeným dne 14. 2. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 č. j. 23 Co 429/2006-78, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 č. j. 23 Co 429/2006-78 byl potvrzen rozsudek pro uznání vydaný Okresním soudem v Nymburce dne 29. 6. 2006 č. j. 7 C 7/2006-50, kterým bylo žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uloženo zaplatit žalobkyni G. R. částku 16 698,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 670,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že byla porušena její ústavně zaručená práva, když v řízení před soudem prvního stupně učinila řádné a včasné podání k soudu obsahující omluvu z jednání nařízeného na den 26. 6. 2006 a požádala o jeho odročení z důvodu nemoci, která jí z objektivních důvodů neumožňovala účastnit se předmětného jednání a hájit tak svá práva a oprávněné zájmy; totéž učinila stěžovatelka v případě jednání nařízeného k projednání jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (ačkoli to stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně neuvádí, nařízená jednání se patrně konala bez její přítomnosti). Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že byla soudem prvního stupně vyzvána k podání písemného vyjádření k žalobě. Na výzvu soudu reagovala ve stanovené lhůtě žádostí o její prodloužení, a to jednak z důvodu nemoci a dále z toho důvodu, že nemohla soudu podat kvalifikované vyjádření, neboť všechny listinné materiály týkající se její podnikatelské činnosti se nacházejí na Policii ČR, kam byly stěžovatelkou předány pro účely trestního řízení (protokol o vydání věci ze dne 9. 3. 2006). Stěžovatelka dále uvádí, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací pochybil, pokud postup Okresního soudu v Nymburce za daných okolností označil v napadeném rozsudku jako správný.
Od 1. 1. 2001 byl novelou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., zaveden nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami (zmatečností) postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
Žalobou pro zmatečnost může ve smyslu ust. §229 odst. 3 o. s. ř., účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je zmatečností postiženo nejen tehdy, jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení. Zmatečností trpí také tehdy, došlo-li k odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu, což mohl učinit např. tak, že účastníku umožnil vykonat procesní práva, z nichž byl postupem soudu prvního stupě vyloučen (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2006, 7. vydání, str. 1200).
Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž v ní přihlédla k existenci tohoto (mimořádného) opravného prostředku, jenž k odstranění jí tvrzených vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží.
Protože stěžovatelka má stále možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost v řízení před obecnými soudy, je její ústavní stížnost v této fázi nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost posoudit (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou.
Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, přičemž za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku v jejích právech nepoškozuje, neboť podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by stěžovatel uvedené rozhodnutí po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje, napadl ústavní stížností, a Ústavní soud by ústavní stížnost přijal. Předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj