ECLI:CZ:US:2007:3.US.441.05.1
sp. zn. III. ÚS 441/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2005, čj. 3847/150/2005, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6. 2005, čj. 151614/05/077910/4652, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 8. 2005 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2005, čj. 3847/150/2005, "ve spojení" s jemu předcházejícím rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6. 2005, čj. 151614/05/077910/4652, přičemž tvrdil, že uvedená rozhodnutí porušují základní ústavní princip garantovaný čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku vedou k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozhodnutím finančního úřadu bylo stěžovateli dle §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), přikázáno zajistit dosud nestanovenou daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 až 2000 složením jistoty ve výši 6 765 231 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím rovněž shora označeným. Poté - souběžně s ústavní stížností - stěžovatel napadl rozhodnutí o odvolání správní žalobou.
V přípise ze dne 5. 1. 2006 zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu kopii usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2005, čj. 10 Ca 128/2005-33, jímž byla zmíněná žaloba odmítnuta jako nepřípustná [§46 odst. 1 písm. d), §68 písm. e) a §70 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")] a oznámil, že proti tomuto usnesení podal kasační stížnost. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007, čj. 1 Afs 13/2006-85, pak Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nezákonnost a protiústavnost napadených rozhodnutí, jež mají spočívat v tom, že stěžovatel již v minulosti daň řádně zaplatil na základě pravomocných rozhodnutí správce daně a že mu také již nelze, vzhledem k ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, daň vyměřit ani doměřit. Jakékoliv řízení, směřující k uložení takové daňové povinnosti, musí být zastaveno podle §27 odst. 1 písm. d) a e) zákona o správě daní a poplatků, neboť je zde jednak překážka věci pravomocně rozhodnuté [stěžovatel přitom poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 86/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, č. 155), sp. zn. III. ÚS 351/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, č. 21)], jednak platí zákaz opakovat či pokračovat v daňové kontrole, která již byla ukončena [stěžovatel zde poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 28, č. 143)]. Stěžovatel má za to, že správce daně se pohyboval mimo zákonem mu svěřenou pravomoc, čímž porušil nejen jeho základní práva, ale i principy právního státu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který je zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Obdobným případem - byť tehdy ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, které postupovaly stejně, jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě - se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 374/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), kde konstatoval, že zajišťovací příkaz je úkonem procesní povahy, a tedy že nejde o rozhodnutí konečné, a pro svou povahu je nelze považovat za rozhodnutí, jímž by byla ukládána daň (v opačném případě by podléhal soudnímu přezkumu). Pro tyto důvody tehdy Ústavní soud odmítl, že by jím mohlo dojít k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny. Ústavní soud rovněž odmítl stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž odkázal na rozhodnutí obecných soudů s tím, že v nich je uvedeno, v čem spočívá a jak je zajištěno jeho právo na soudní ochranu (tedy přezkumem rozhodnutí, která mají povahu rozhodnutí konečného).
Jde-li o nyní posuzovanou věc, lze výše uvedené důvody vztáhnout i na ni. Dále pak Ústavní soud doplňuje, že namítá-li stěžovatel porušení čl. 36 (v úvahu připadá pouze odstavec 1 a 2) Listiny, nutno pokládat tuto námitku za bezpředmětnou, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nebrojí proti rozhodnutí obecných soudů, které se odmítly věcí stěžovatele zabývat z meritorního hlediska. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, ústavní stížnost obsahuje námitky, jež jsou relevantní ve vztahu k rozhodování finančních orgánů ve věci samé, a stěžovatel je tak může uplatnit v pokračujícím řízení. I zde přitom platí, co již uvedl Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku; pokud by měl již v této fázi rozhodovat Ústavní soud o předmětných námitkách stěžovatele, v podstatě by tím určoval, jak mají finanční orgány i soudy v řízení o stanovení daňové povinnosti stěžovatele rozhodovat; takový postup je však zcela v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti příslušných orgánů veřejné moci.
Jde-li pak o námitky týkající se "opakované" daňové kontroly, stěžovatel je před podáním ústavní stížnosti povinen ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu uplatnit prostředky ochrany svých práv, které mu zákon poskytuje (srov. §82 a násl. s. ř. s.). I kdyby Ústavní soud vycházel z toho, že jsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost neobsahuje návrhové žádání, jež by těmto námitkám odpovídalo [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu i výše uvedené nálezy Ústavního soudu]. Pokud tomu tak není, nemůže se jimi Ústavní soud, jenž je dle zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest vázán návrhem stěžovatele, obsahově zabývat.
Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu