ECLI:CZ:US:2007:3.US.513.07.1
sp. zn. III. ÚS 513/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou v Praze 1, Václavské náměstí 17, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 37 Nt 117/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 44 To 837/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 2. 2007 stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 44 To 837/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 37 Nt 117/2006, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že se proto zrušují.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora označeným usnesením obvodního soudu nebyl podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijat slib stěžovatele a podle §68 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel a jeho manželka stížností, městský soud je shora označeným usnesením zrušil podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu a podle stejných ustanovení znovu rozhodl tak, že se nepřijímá nabídka písemného slibu stěžovatele a že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že o skutečnosti, že se ve věci únosu L. K., ve které je nyní trestně stíhán (a to pro trestný čin podle §232 odst. 1, 2 a §234 odst. 1, 3 trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §10 odst. 1 trestního zákona), vede vyšetřování, měl vědomost již v roce 2003, kdy policii poskytl podrobné svědectví, takže mohl uprchnout, skrývat se, působit na svědky nebo pokračovat v trestné činnosti. Žádného takového jednání se nedopustil a ani se o ně nepokusil. V souvislosti s tím vytýká obvodnímu soudu, který odůvodnil vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu tím, že stěžovateli hrozí vysoký trest, že neuvedl, z jakého důvodu mu hrozí uložení trestu při samé horní hranici. Jde-li o tzv. vazbu koluzní, obvodní soud pouze konstatoval, že obvinění byli zadrženi nezávisle na sobě, neměli možnost se domluvit, protože zásahem policie byli překvapeni, a že by se, pokud by nebyli vzati do vazby, mohli dohodnout na krycí legendě či ovlivnit potenciální svědky, příp. zorganizovat jejich únos. Obvodní soud však dle stěžovatele neuvedl, o jaké svědky se jedná a z jakých konkrétních skutečností tato obava vyplývá, přičemž obvinění již byli vyslechnuti jak policejním orgánem, tak soudcem. Dále stěžovatel poukazuje na to, že již v roce 2003 podrobně popsal cesty, které jako řidič taxislužby vykonal v září roku 2002 se spoluobviněným M. R. do blízkosti bydliště poškozeného L. K., k jehož únosu ale došlo až 15. 10. 2003. To bylo údajně soudem vyloženo účelově, a to tak, že patřil do blízkého okruhu lidí kolem tohoto spoluobviněného. Stěžovatel poukazuje i na to, že - jak má vyplývat z protokolu sepsaného dne 16. 11. 2006 u obvodního soudu - byl po zadržení vyslýchán bez přítomnosti obhájce, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby, že nebyl seznámen s "obsahem a důvody návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby". V souvislosti s touto námitkou upozorňuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (konkrétně např. Milatová a spol. proti České republice) s tím, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne právo vyjádřit se k návrhu protistrany, on však s obsahem návrhu státního zástupce seznámen nebyl, nemohl ani posoudit otázku, je-li návrh podložen skutkovými okolnostmi, neboť mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu. Namítá rovněž, že usnesení obvodního soudu postrádalo poučení o opravném prostředku.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká městskému soudu, že se nevypořádal s argumentací vyvracející obavy z útěku či skrývání se, obsaženou ve stížnosti stěžovatele a jeho manželky, přičemž ani tento soud neuvedl, z jakého jednání či jakých konkrétních skutečností tato obava vyplývá. Stejně tak tomu bylo i v případě důvodů tzv. koluzní vazby. Jestliže pak městský soud vycházel z možného ovlivňování svědka Ing. R. K., jmenovaný je ode dne 18. 6. 2005 pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný. V souvislosti s tím stěžovatel argumentuje, že takto lze v daném případě odůvodnit vazbu na neomezenou dobu, že ovlivňování je pouze hypotetické a lze je vyloučit odevzdáním pasu. Stěžovatel dále poukazuje na průběh dalšího řízení (mj. na to, že městský státní zástupce v Praze vydal usnesení čj. 1 KZV 273/2006-938, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu, a že o jeho stížnosti proti tomuto usnesení nebylo dosud rozhodnuto), polemizuje i s dalšími rozhodnutími orgánů veřejné moci v jeho vazební věci a poukazuje na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje podmínky ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, když obsahuje "bezobsažné formulace, jež žádným odůvodněním ve skutečnosti nejsou". Stěžovatel proto - s poukazem na judikaturu Ústavního soudu - zpochybňuje, zda vůbec došlo k řádnému zahájení trestního stíhání. Stejně bezobsažná mají být i v jeho věci vydaná vazební rozhodnutí. Dále stěžovatel cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že závěry v nich uvedené obecné soudy zcela pominuly či vyložily účelovým způsobem (v tomto ohledu se mělo jednat o nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, č. 48), kdy právo stěžovatele namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (tzv. "silných důvodů" ve smyslu uvedeného nálezu), které důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují, soudy zcela potlačily. Přitom, jak již bylo naznačeno shora, dostatečně nevyhodnotily otázku, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal daný trestný čin.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření městského a obvodního soudu. Prvně uvedený soud odkázal na odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dodal, že v době jeho rozhodování trval důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, takže nahrazení důvodů vazby nabídkou písemného slibu či jinými instituty bylo vyloučeno. Z tohoto sdělení vyplynulo, že stěžovatel byl jeho usnesením ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 44 To 131/2007, propuštěn z vazby, k čemuž dle slov tohoto soudu nedošlo proto, že by důvody vazby pominuly, ale proto, že důvod vazby byl nahrazen zárukami uvedenými v tomto rozhodnutí.
Obvodní soud ve svém obsáhlém vyjádření uvádí, že trestní stíhání je podloženo rozsáhlým důkazním materiálem, a je naprosto odůvodněné. Současně se vyjadřuje k vazebním důvodům, když mj. uvádí, že bylo třeba vyslechnout nejen R. K., ale i manželku poškozeného, pracovníky z Těšínských tiskáren, a. s., a další svědky, k realizaci těchto výslechů došlo zejména v období listopadu a prosince 2006. Obvodní soud hájí i svůj závěr o důvodnosti vazby předstižné s odkazem na konkrétní, v době jeho rozhodování existující důvody. Současně odmítá, že by odůvodnění jeho usnesení bylo formální, v případě stěžovatele zde bylo důvodné podezření, jež bylo podloženo spisovým materiálem. K argumentaci stěžovatele, že si byl vědom šetření policie ve vztahu k jeho osobě, obvodní soud uvedl, že stěžovatel byl pouze vyslechnut "na úřední záznam o podaném vysvětlení", z čehož nelze dovozovat, že by se šetření týkalo jeho osoby. Soud rovněž poukázal na záznam telekomunikačního provozu obsažený ve vyšetřovacím spise, dle kterého docházelo k četnému telekomunikačnímu provozu mezi stěžovatelem a spoluobviněným M. R. v době, kdy mělo k únosu dojít. Jde-li o problematiku nahlížení do spisu, stěžovatel byl seznámen s důvody státního zástupce v návrhu na vzetí do vazby, z časových důvodů, kdy spisový materiál byl značně obsáhlý, bylo nemožné, aby se obhájce seznámil s celým spisem. Spis však k dispozici byl, nicméně obhájce stěžovatele nepožádal o delší nahlížení do spisu, což by mu bývalo bylo umožněno. Jde-li o policejní orgán, bylo v jeho kompetenci, zda odepře nahlížení do (vyšetřovacího) spisu. Obhájcům dle soudu ale bylo před vlastním rozhodnutím umožněno obsáhlé vyjádření. Jde-li o absenci poučení ohledně opravného prostředku, toto poučení mu bylo poskytnuto v rámci soudního jednání, přičemž stěžovatel toto své právo využil přímo do protokolu. Pokud písemné vyhotovení kvůli "tiskařské chybě" toto poučení neobsahovalo, jednalo se o formální nedostatek, protože práva stěžovatele nebyla nijak poškozena. V další části svého vyjádření soud upozornil na závažnost případu, kde trestní řízení, vzhledem ke složitosti dokazování, bude probíhat delší dobu; na základě připraveného spisového materiálu bylo ale možno rozhodnout, přičemž jednání kladené obviněným za vinu vykazuje vysoký stupeň společenské nebezpečnosti a z hlediska pohnutky je zvlášť zavrženíhodné. Soud poukázal na pečlivou práci policie a odmítl, že by nebyl důvod pro trestní stíhání stěžovatele s tím, že soudce musí dokázat rozpoznat, do jaké míry je obava z jednání předpokládaného v §67 trestního řádu naplněna, stoprocentní jistoty dosáhnout nelze. Následně se soud vyjádřil znovu k vazebním důvodům a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud zaslal vyjádření obecných soudů stěžovateli k replice. V ní stěžovatel jednak v podstatě zopakoval svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, jednak odmítl, že by došlo k telefonické komunikaci mezi stěžovatelem a M. Rusem v době únosu, jak plyne z přiloženého policejního záznamu, a namítl, že soud nezmiňuje, zda a v jaké míře soudce vzhledem k jím uváděné pracovní vytíženosti měl možnost se seznámit s obsahem spisu. Navrhl rovněž, aby si Ústavní soud vyžádal od Inspekce ministra vnitra informace ohledně výsledku šetření postupu policie v tomto případě, kdy mělo docházet k falšování důkazů.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky) a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
V posuzované věci jedna ze základních námitek stěžovatele spočívá v tvrzení, že jeho trestní stíhání je nedůvodné. Nutno předeslat, že úlohou Ústavního soudu není a nemůže být posuzování důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, neboť posuzování těchto otázek náleží orgánům činným v trestním řízení. Předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu může být postup obecných soudů v tom ohledu, zda se ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou pro vzetí stěžovatele do vazby, tj. otázkou, zda "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný".
Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje zjištění orgánů činných v trestním řízení, postavené i na jeho vlastní výpovědi, že několik dnů před únosem L. K. večer opakovaně vezl či doprovázel M. R., se kterým se již dříve stýkal a s nímž před těmito cestami opakovaně telefonicky komunikoval, do Českého Těšína, místa bydliště uneseného, kde se pak v blízkosti příjezdové komunikace k domu uneseného zdržovali do brzkých ranních hodin. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho výpověď byla vyložena "účelově". Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel v podstatě tvrdí, že mu účel toho, co M. R. podnikal, vůbec nebyl znám. Tuto verzi samozřejmě nelze vyloučit, ovšem na straně druhé nelze nijak vytýkat soudu, že vzal v úvahu i další možnou verzi, jež se v této souvislosti - s ohledem na výše uvedené skutečnosti - nabízí, tedy že stěžovatel do únosu L. K. byl nějakým způsobem zapojen, a tedy že bude nyní na orgánech činných v trestním řízení, aby tuto možnost vyloučily nebo potvrdily. Stěžovatele pak s možnou trestnou činností spojuje právě osoba M. R., v jehož případě - jak patrno z vyžádaného soudního spisu - existuje řada spojovacích článků s poškozeným, jež mohou zakládat důvodné podezření, že trestný čin, pro který je stíhán, jmenovaný spáchal; v tomto ohledu lze odkázat na podrobné odůvodnění usnesení obvodního soudu, jímž byl tento obviněný vzat do vazby. Z tohoto důvodu nelze o nějakém extrémním vybočení, spočívajícím v evidentním nesouladu mezi závěry obecných soudů a "dosud zjištěnými skutečnostmi", jež by opravňovalo zásah Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, zjevně hovořit. Pokud stěžovatel v souvislosti s tím argumentoval, že v minulosti vše vylíčil policii, nelze na základě této skutečnosti činit nějaké rozhodné závěry, protože může jít o výsledek kalkulace, že pokud by odmítl spolupracovat s policií, mohl by se dostat do role podezřelého.
Stěžovatel dále namítá, že důvod tzv. útěkové vazby nebyl podložen žádnými konkrétními skutečnostmi. I tuto argumentaci je Ústavní soud nucen odmítnout. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj předchozí, shora uváděný nález sp. zn. III. ÚS 566/03, a dodává, že pokud by byla předmětná trestná činnost stěžovateli prokázána, nepochybně by mu vysoký trest hrozil. Důvody pro to jsou natolik zřejmé, že by bylo zbytečné se jimi podrobně zabývat, lze snad stručně uvést, že se nesporně, jak již zmínil obvodní soud, jedná o závažnou trestnou činnost, páchanou ze zavrženíhodných pohnutek a s tragickými následky, přičemž je zde řada skutečností nasvědčujících, že potenciální pachatelé jsou osoby pohybující se ve skutečně kriminálním "podsvětí", u nichž lze důvodně předpokládat, že disponují značnými finančními prostředky, které by jim případný útěk či ukrývání se usnadnily. Za této situace nemá Ústavní soud, co by v daném ohledu obecným soudů vytknul. Skutečnost, že stěžovatel mohl uprchnout nebo se skrývat již dříve, tedy v roce 2003, není možno nijak přeceňovat, neboť stěžovatel byl v této době v pozici možného svědka, nikoliv podezřelého.
I ostatní stěžovatelovy námitky Ústavní soud nepokládá za důvodné. Řízení o vzetí stěžovatele do vazby se konalo za přítomnosti obhájce stěžovatele, přičemž skutečnost, že policejní orgán vyslýchal stěžovatele poté, co byl zadržen, aniž by byl přítomen jeho obhájce, může zakládat vadu řízení, kterou musí posoudit a případně z ní vyvodit právní následky soud, jenž bude rozhodovat o vině a trestu. Z protokolu obvodního soudu ze dne 16. 11. 2006 o výslechu stěžovatele (jako zadrženého) rovněž nijak nevyplývá, že by stěžovatel nebyl seznámen s důvody návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, jak se vyvozuje v ústavní stížnosti, ale pouze to, že mu nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu ze strany policejního orgánu. Podrobnosti sice nejsou Ústavnímu soudu známy, ale možno v této souvislosti poukázat např. na nález ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 80), dle kterého nelze policejnímu orgánu či státnímu zástupci upírat právo zvolit určitou vyšetřovací taktiku spočívající v odepření nahlédnout obviněnému do spisu, zvláště pak v takových případech, jako je tento (k tomu viz výše), kde je vysoký stupeň opatrnosti vzhledem ke značnému riziku maření vyšetřování zcela na místě. Stěžovatel měl možnost se seznámit s příslušným soudním spisem, k důvodům vazby se pak mohl vyjádřit v rámci stížnostního řízení, a tak Ústavní soud shledává v této fázi rozsah práv obhajoby za dostačující.
Pokud stěžovatel namítal, že usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby neobsahovalo poučení o opravném prostředku, pokládá Ústavní soud tuto námitku za bezpředmětnou, neboť stěžovatel svého práva podat stížnost - i přes toto pochybení soudu - plně využil. Jestliže stěžovatel v replice poukazuje na vyjádření obvodního soudu, že docházelo k telefonickým kontaktům mezi stěžovatelem a M. R., pak jde nepochybně buď o chybnou interpretaci tohoto vyjádření (soud hovoří o inkriminované době, kdy mělo dojít k únosu, aniž ji nějak blíže vymezuje), nebo o irelevantní omyl, kdy v odůvodnění jeho usnesení, které je samozřejmě rozhodující, se to takto nepodává. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal protiústavnost omezení osobní svobody stěžovatele, pokládá za nadbytečné zabývat se tím, zda byl naplněn i vazební důvod ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu