ECLI:CZ:US:2007:3.US.529.07.1
sp. zn. III. ÚS 529/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., právně zastoupeného Mgr. B. N., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007 č. j. 3 Azs 124/2006 - 92, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a dále spojené s návrhem na zrušení ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a ust. §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a ust. §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 2. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007 č. j. 3 Azs 124/2006 - 92, a to pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 2, čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a ust. §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), (dále jen "zákon o azylu").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 28. 1. 2005 č. j. OAM-81/LE-PA03-2005, nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Současně správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Uvedené rozhodnutí správního orgánu napadl stěžovatel žalobou ve správním soudnictví, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2006 č. j. 55 Az 19/2005-62 zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Azs 124/2006 - 92 byla podle ust. §104a s. ř. s., kasační stížnost stěžovatele odmítnuta pro nepřijatelnost (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost ve smyslu ust. §104a s. ř. s., a je přesvědčen, že uvedeným postupem Nejvyšší správní soud porušil čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud v jeho případě plnil pouze druhotný úkol sjednocování judikatury, když neshledal důvod přijmout kasační stížnost k meritornímu projednávání, avšak zcela rezignoval na své primární poslání, kterým je ochrana práv stěžovatele. Stěžovatel namítá, že v řízení o mezinárodní ochraně, tedy v otázce základních lidských práv, má uprchlík k dispozici podle současné právní úpravy pouze jedno úplné soudní řízení, a to jen v případě, není-li aplikováno ust. §16 zákona o azylu. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu také z důvodu porušení čl. 2, čl. 3 a čl. 8 Úmluvy. Uvádí, že v případě návratu do Alžírska by byl vystaven mučení a ohrožení života z důvodu jeho členství v opoziční straně FFS. V České republice má navíc manželku - českou státní občanku paní L. R.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že postupem Nejvyššího správního soudu, který se odmítl zabývat kasační stížností stěžovatele meritorně, byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl podle ust. §104a s. ř. s. Podle tohoto ustanovení odmítne Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec ustanovení §104a odst. 3 s. ř. s., i odůvodnil. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout.
Uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení; nic takového však Ústavní soud nezjistil. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku.
Ke stejnému závěru dospěl z hlediska Úmluvy i Evropský soud pro lidská práva, když ve věci Delcourt proti Belgii potvrdil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nenutí smluvní státy, aby vytvářely odvolací nebo kasační soudy. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
Nad rámec Ústavní soud uvádí, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové; ani Listina základních práv a svobod, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 553/06, viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 532/02).
K námitce stěžovatele, že v České republice má manželku, která je českou státní občankou, Ústavní soud dodává, že čl. 8 Úmluvy garantuje pouze výkon práva na respektování "existujícího" rodinného života a nezahrnuje právo zvolit si stát, v němž cizinec hodlá žít. Stát není povinen vpustit cizince na své území, aby tam vytvořil nová rodinná pouta (srov. rozsudek pléna Evropského soudu ze dne 20. 3. 1991 ve věci Cruz Varas and others v. Sweden, §87 a násl., v anglickém znění uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu), (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 553/06).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
K návrhu na zrušení ust. §104a s. ř. s. a ust. §16 zákona o azylu pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedených ustanovení, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl a to podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu