ECLI:CZ:US:2007:3.US.558.06
sp. zn. III. ÚS 558/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 558/06 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. D. Z. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 229/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 241/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 281/2006, ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 41 C 293/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 309/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 399/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 411/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 423/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 435/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 447/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 522/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 534/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 546/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 558/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 578/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 590/2006 o nepřiznání odměny a hotových výdajů spojených s výkonem funkce opatrovníka.
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 229/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 241/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 281/2006, ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 41 C 293/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 309/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 399/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 411/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 423/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 435/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 447/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 522/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 534/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 546/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 558/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 578/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 590/2006 se v rozsahu jejich výroku bod bodem III. zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavními stížnostmi Ústavnímu soudu doručenými dne 24. 7. 2006 se stěžovatelka domáhala vydání nálezů, jimiž bude zrušen výrok pod bodem III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 229/2006 (ústavní stížnost původně vedená pod sp. zn. III. ÚS 558/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 241/2006 (sp. zn. III. ÚS 561/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 281/2006 (sp. zn. III. ÚS 564/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 41 C 293/2006 (sp. zn. III. ÚS 567/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 309/2006 (sp. zn. III. ÚS 570/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 399/2006 (sp. zn. III. ÚS 573/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 411/2006 (sp. zn. III. ÚS 576/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 423/2006 (sp. zn. III. ÚS 579/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 435/2006 (sp. zn. III. ÚS 582/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 447/2006 (sp. zn. III. ÚS 585/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 522/2006 (sp. zn. III. ÚS 591/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 534/2006 (sp. zn. III. ÚS 594/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 546/2006 (sp. zn. III. ÚS 597/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 558/2006 (sp. zn. III. ÚS 600/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 578/2006 (sp. zn. III. ÚS 603/06), výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 590/2006 (sp. zn. III. ÚS 606/06).
Všechny označené věci, v nichž stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, se týkají týchž účastníků a skutkově spolu souvisejí, neboť jde ve všech případech o stížnost proti výrokům, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky jako advokátky a opatrovnice žalovaných na zaplacení odměny a hotových výdajů, přičemž důvody, o něž se ústavní stížnosti opírají, jsou shodné. Proto bylo z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení před Ústavním soudem rozhodnuto podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") usnesením ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 558/06 o jejich spojení ke společnému řízení. Všechny věci jsou nadále společně vedeny pod sp. zn. III. ÚS 558/06.
II.
Ústavní soud konstatuje, že všechny včas podané ústavní stížnosti splňují všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Pro posouzení důvodnosti podaných ústavních stížností si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 229/2006, sp. zn. 41 C 241/2006, sp. zn. 41 C 281/2006, sp. zn. 41 C 293/2006, sp. zn. 41 C 309/2006, sp. zn. 44 C 399/2006, sp. zn. 44 C 411/2006, sp. zn. 44 C 423/2006, sp. zn. 44 C 435/2006, sp. zn. 44 C 447/2006, sp. zn. 44 C 522/2006, sp. zn. 44 C 534/2006, sp. zn. 44 C 546/2006, sp. zn. 44 C 558/2006, sp. zn. 44 C 578/2006 a sp. zn. 44 C 590/2006.
V uvedených ústavních stížnostech napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 v jejich výrocích pod bodem III., neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v právních věcech Dopravního podniku hl. m. Prahy, který se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, byla stěžovatelka jako advokátka ustanovena opatrovníkem pro řízení žalovaným osobám, jejichž současný pobyt se soudu nepodařilo zjistit (ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatelka s výkonem funkce opatrovníka žalovaného souhlasila.
Napadenými rozsudky v jejich výrocích pod bodem III. byl v každém jednotlivém případě zamítnut návrh stěžovatelky JUDr. J. D. Z., advokátky, jako opatrovníka žalovaného, aby jí Česká republika - Obvodní soud pro Prahu 4 zaplatila odměnu a hotové výdaje v celkové částce 1 575 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění svých rozhodnutí dospěl k závěru, že výkon funkce opatrovníka ustanoveného dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. nelze ani po novele ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. provedené zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, považovat za výkon advokacie ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, kde se za poskytování právních služeb považuje i činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. Podle názoru soudu se v předmětné věci o takový případ nejedná. Stěžovatelka s výkonem funkce opatrovníka žalovaného souhlasila. Dle názoru soudu však odměnu a hotové výdaje advokáta nelze přiznat. Proto byl návrh stěžovatelky na přiznání odměny zamítnut. Dle názoru soudu se nejedná o ustanovení advokáta soudem dle ustanovení §30 o. s. ř. ani o činnost opatrovníka, která by vyplývala ze zvláštního předpisu.
Stěžovatelka v podaných ústavních stížnostech vyjádřila nesouhlas s výkladem ustanovení §29 o. s. ř. a ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. provedený obecným soudem. V ústavních stížnostech stěžovatelka uvedla, že v předmětných řízeních byla Obvodním soudem pro Prahu 4 ustanovena dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. jako advokátka opatrovníkem žalovaných. Z tohoto důvodu požadovala v jednotlivých řízeních přiznání odměny dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tj. 1 500 Kč a jeden režijní paušál ve výši 75 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a DPH ve výši 19 %, tj. celkem částku 1 874,25 Kč. Návrhy stěžovatelky na zaplacení odměny a hotových výdajů však Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl, neboť dospěl k závěru, že výkon funkce opatrovníka ustanoveného dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. nelze ani po novele ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. považovat za výkon advokacie ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., v platném znění. Stěžovatelka poukazuje na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se poskytováním právních služeb rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. Novela advokátního tarifu vyhláškou č. 276/2006 Sb., účinná od 1. 9. 2006, již s výkonem funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. počítá tak, že se považuje za tarifní hodnotu částka 500 Kč, tj. jeden úkon právní pomoci 300 Kč (+ režijní paušál 300 Kč, to vše zvýšeno o DPH 19 %). Stěžovatelka dále poukazuje na to, že ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §31 odst. 2 o. s. ř. připouští, aby byl opatrovníkem osobě neznámého pobytu ustanoven advokát, který má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc. V tom případě má osoba neznámého pobytu podle stěžovatelky nepochybně právo na poskytnutí právní pomoci ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a soudem ustanovený advokát právo na náhradu nákladů právního zastoupení od státu dle ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř.
Ze spisového materiálu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 ustanovil stěžovatelku opatrovníkem v předmětných řízeních usneseními ze dne 1. 2. 2006 a ze dne 3. 2. 2006.
Ústavní soud vyzval Obvodní soud pro Prahu 4, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřil. Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti stěžovatelky ve stanovené lhůtě nevyjádřil, pouze zaslal Ústavnímu soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Obvodní soud pro Prahu 4 souhlasil ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože stěžovatelka se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné.
Ústavní soud předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci téže stěžovatelky řešil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 474/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172). K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 438/06 a sp. zn. IV. ÚS 439/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 225 a č. 221), které se rovněž týkají obdobných právních věcí stěžovatelky. Od závěrů Ústavního soudu vyslovených v těchto rozhodnutích nemá Ústavní soud důvod se ani v nyní projednávaných věcech odchýlit.
Ústavní soud, který je vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb., sp. zn. IV. ÚS 525/02, uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 131, sp. zn. I. ÚS 185/04, uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 94), ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv.
Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel legitimně očekávat jejich splnění (ésperance legitime/legitimate expectation).
Ochrana legitimního očekávání, jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky.
IV.
Ústavní soud zjistil, že až do přijetí novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 205/2005 Sb."), nezmiňovalo ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., týkající se placení nákladů řízení, funkci opatrovníka vykonávanou advokátem.
Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti novely o. s. ř. provedené zákonem č. 205/2005 Sb., do 31. 3. 2006, tj. do další novely ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 79/2006 Sb."), platilo a bylo účinné ustanovení §140 odst. 2 věty první o. s. ř., podle kterého "Byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem pro řízení advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát; ...".
Novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 79/2006 Sb. bylo s účinností od 1. 4. 2006 znění věty první §140 odst. 2 o. s. ř. změněno tak, že "Byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát.". Zákon č. 79/2006 Sb. ve své části VI. přijal přechodná intertemporální ustanovení, ta se však týkala pouze řízení ve věcech obchodního rejstříku; na případy, v nichž byl ustanoven advokátem opatrovník za účinnosti předchozí právní úpravy, tj. od 1. 8. 2005 do 31. 3. 2006, nebylo přechodnými ustanoveními pamatováno.
Z uvedeného vyplývá, že v době, kdy byla stěžovatelka ustanovena jako opatrovník, platila právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. V době rozhodování soudu o stěžovatelčině nároku, tj. dne 27. 4. 2006, 22. 5. 2006 a 23. 5. 2006, však již stát tuto povinnost zákonem danou neměl.
Dle zjištěných skutečností je nepochybné, že nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem asi ve dvou stech případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu.
Účelem novely provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69), který se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno právo opatrovníka legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.
Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž opírá nároky stěžovatelka. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování přesto třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04, uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 174).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 se Ústavní soud vyslovil ke střetu staré a nové právní úpravy, podrobil princip retroaktivity právních norem analýze a vyjádřil názor, že "Obecně v takovém případě platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita).". V tomto nálezu Ústavní soud rovněž nastínil, v jakých případech lze akceptovat výjimky ze zákazu pravé retroaktivity, v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 28, vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.) zdůraznil, že pravá retroaktivita nemá v právním státu místo tam, kde zákonodárce se již dříve mohl "dostat ke slovu", nicméně tak neučinil.
Ústavní soud řešil i případy, kdy zákonodárce mlčel jak k otázce, zda je nárok (vzniklý v souvislosti s procesem a upravený v předpise procesním) podle předchozí úpravy zachován, tak i k aplikovatelnosti nové úpravy. Tehdy Ústavní soud vyložil, že třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (srov. sp. zn. I. ÚS 344/04 a sp. zn. IV. ÚS 178/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191, svazek 36, nález č. 18).
Shora vymezený právní rámec je relevantní i pro posouzení a rozhodnutí stěžovatelčiny věci. Stěžovatelce v době, kdy byla ustanovena opatrovníkem osob neznámého pobytu, svědčil s ohledem na pozitivní právní úpravu právní titul, na základě kterého mohla legitimně očekávat zmnožení svého majetku plněním od státu (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Nová právní úprava, která takové plnění nepřiznávala, nemohla na jejím nároku nic změnit, neboť předpoklady pro výjimku ze zákazu pravé retroaktivity pozdější právní normy nebyly dány a při neexistenci přechodných ustanovení bylo třeba její právní nárok posoudit podle původní právní úpravy.
Při shrnutí výše uvedeného je nutno učinit závěr, že Obvodní soud pro Prahu 4 svým postupem porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu, čímž porušil čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v důsledku toho i čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavním stížnostem podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí v rozsahu jejich výroku pod bodem III. podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.