ECLI:CZ:US:2007:3.US.568.05.1
sp. zn. III. ÚS 568/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) PhMr. K. E., B) Ing. M. E. CSc., C) Ing. I. E., všichni právně zastoupeni JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou AK se sídlem Palackého tř. 33, 612 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002 č. j. 31 C 50/97-209 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004 č. j. 31 C 50/97-246, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002-268, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2005 č. j. 26 Cdo 1232/2005-281, za účasti 1) Městského soudu v Brně, a 2) Krajského soudu v Brně, a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 11. 2005, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002 č. j. 31 C 50/97-209 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004 č. j. 31 C 50/97-246, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002-268, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2005 č. j. 26 Cdo 1232/2005-281, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 1, článku 11, článku 36, článku 37 a článku 38 Listiny základních práv a svobod.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 50/97, a dále spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 212/2005, jakož i spis, vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 10/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002 č. j. 31 C 50/97 -209 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004 č. j. 31 C 50/97-246 bylo zastaveno řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že navrhovatelé JUDr. R. H. a Ing. M. H. vzali podanou žalobu zpět, jelikož jako většinoví spoluvlastníci uzavřeli s odpůrcem dohodu o ukončení nájmu bytu ze dne 4. 10. 1999; soud proto v souladu s ust. §96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozhodl o zastavení řízení ve vztahu mezi těmito navrhovateli. Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než začalo jednání, nevyžadoval soud souhlas ostatních účastníků se zpětvzetím návrhu. Ve vztahu k navrhovatelce ad A) označené jako "PhDr. K. E." bylo řízení zastaveno dle ust. §104 odst. 1 o. s. ř., neboť řízení ve vztahu k této účastnici je poznamenáno nedostatkem podmínky řízení (ust. §103 o. s. ř.), představované způsobilostí navrhovatelky ad A) být jeho účastnicí. Navrhovatelka tak, jak je v návrhu a ve všech dalších podáních označována, je podle městského soudu neexistující osobou, tedy osobou, která nemá způsobilost být účastníkem občanskoprávního řízení a tento nedostatek podmínky řízení není možné odstranit.
K odvolání žalobkyně ad A) PhMr. K. E. [v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka ad A)"] bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002-268 usnesení soudu prvního stupně v napadené části ve vztahu mezi žalobkyní ad A) a žalovaným L. B. jako věcně správné potvrzeno, i když z jiných důvodů, než v prvostupňovém rozhodnutí uvedených. Odvolací soud žalobkyni PhMr. K. E. na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za osobu existující a tedy za nositelku práv a povinností, neboť byla v řízení označena dostatečně uvedením jména, příjmení, bydliště i datem narození, a nesprávné uvedení titulu PhDr. (namísto PhMr.) nečiní z jinak přesně označeného účastníka řízení neexistující subjekt, neboť uvádění akademického titulu ani není podmínkou označení účastníků dle ust. §79 o. s. ř. Ze spisu však podle odvolacího soudu také vyplývá, že žalobkyně ad A) nikdy žalobu ve věci nepodala, ani nezmocnila JUDr. Jana Vokála (jenž se v žalobě označil jako zástupce všech tří původních žalobců) k podání žaloby a ke svému zastupování, ani se k žalobě později nepřipojila. Nedostatek plné moci je sice odstranitelnou podmínkou řízení, avšak odstraněn nebyl, a proto bylo řízení v souladu s ust. §104 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že nerozumí zcela, o co žalobkyni odvoláním vlastně šlo, když celou dobu v řízení před soudem prvního stupně poukazovala na to, že žalobu nepodávala, ani k jejímu podání nikoho nezmocnila a dožadovala se zastavení řízení ve věci, takže výsledek odpovídá tomu, co sama chtěla.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobkyně ad A) PhMr. K. E., Ing. M. E. [v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel ad B)"] a Ing. I. E. [v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel ad C)"] dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2005 č. j. 26 Cdo 1232/2005 -281 bylo dovolání odmítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud poukázal na to, že dle ust. §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat jen účastník řízení. Na rozdíl od žalobkyně - dovolatelky ad A) však odvolatelé ad B) a ad C) účastníky řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nebyli, a proto nejsou ani osobami oprávněnými podat dovolání. Dále dovolací soud poukázal na to, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena v jeho právech určitá újma, odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí. V právních poměrech žalobkyně - dovolatelky ad A) - však žádná újma vydáním napadeného rozhodnutí nevznikla a dovolatelé nic takového ani netvrdí [dovolací námitky se omezují na údajnou újmu způsobenou dovolatelům ad B) a ad C)]. Napadeným unesením odvolacího soudu byl podle soudu dovolacího naopak napraven stav, kdy probíhalo řízení, v němž bylo s dovolatelkou jednáno jako s žalobkyní, ačkoli sama žalobu nepodala a neudělila plnou moc k tomu, aby jejím jménem byla žaloba podána. Za této situace nelze podle dovolacího soudu ani dovolatelku ad A) považovat za osobu oprávněnou (subjektivně legitimovanou) k podání dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že stěžovatelka ad A) podala dne 24. 6. 2005 k Městskému soudu v Brně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002-268 žalobu pro zmatečnost a rovněž stěžovatelé ad B) a ad C) podali dne 3. 6. 2005 proti témuž usnesení Krajského soudu v Brně žalobu pro zmatečnost, a to ke Krajskému soudu v Brně.
Ústavní soud ověřil, že současně s ústavní stížností podali stěžovatelé v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 50/97 žaloby pro zmatečnost, o nichž nebylo v okamžiku podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
Vzhledem k nastolené procesní situaci rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 3. 2006 č. j. III. ÚS 568/05-14 podle ust. §63 zákona o Ústavním soudu a podle ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. o přerušení řízení před Ústavním soudem o podané ústavní stížnosti, a to do doby rozhodnutí Krajského soudu v Brně o žalobě pro zmatečnost podané stěžovateli ad B) a ad C) .
Usnesením ze dne 3. 8. 2006 č. j. 51 C 10/2005-42 Krajský soud v Brně žalobu pro zmatečnost zmatečnostních žalobců Ing. M. E. a Ing. I. E., směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne ze dne 6. 8. 2002 č. j. 31 C 50/97-209 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004 č. j. 31 C 50/97-246, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002-268 zamítl s odůvodněním, že zmatečnostní žalobci Ing. M. E., a Ing. I. E., na rozdíl od PhMr. K. E., účastníky řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nebyli, a proto nejsou osobami oprávněnými podat žalobu pro zmatečnost. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené usnesení zmatečnostní žalobci - stěžovatelé ad B) a ad C) odvoláním, o jehož možnosti podání byli soudem poučeni, nenapadli, a toto usnesení nabylo právní moci dne 26. 9. 2006.
Žalobu pro zmatečnost žalobkyně ad A) PhMr. K. E. podanou proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002 č. j. 31 C 50/97-209 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004 č. j. 31 C 50/97-246, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002 - 268 Městský soud v Brně usnesením ze dne 3. 1. 2007 č. j. 31 C 212/2005 - 27 rovněž zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že žalobkyně nebyla a nestala se účastníkem řízení projednávaném pod sp. zn. 31 C 50/97, a za této situace nemá ve smyslu ust. §228 odst. 1 o. s. ř. ani aktivní legitimaci k podání žaloby pro zmatečnost. Uvedené usnesení městského soudu napadla stěžovatelka ad A) odvoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, věc je u Krajského soudu v Brně vedena pod sp. zn. 38 Co 146/07.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že obsahem předmětného řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je zejména posouzení hmotně právních podmínek pro vyhovění žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soudy při své rozhodovací činnosti však podle stěžovatelů několikrát procesně pochybily, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Obecné soudy se věcí samou nikdy nezabývaly, čímž porušily práva stěžovatelů na rovnost v právech, na soudní ochranu a s tím související spravedlivý proces a rovněž právo na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka ad A) se prý stala "účastnicí" řízení na základě žaloby podané zástupcem JUDr. R. H. a Ing. M. H. (spoluvlastníci domu v Brně, Hronova 46). PhMr. K. E. v době podání žaloby již spoluvlastnicí domu nebyla, neboť dne 13. 12. 1995 svou ideální část nemovitostí darovala svým dvěma synům, stěžovatelům ad B) a ad C), navíc za situace, kdy o podání žaloby vůbec nevěděla, protože zástupce zbývajících spoluvlastníků ji jednak ve věci vůbec nezastupoval [neměl plnou moc a stěžovatelka ad A), nemovitosti již nevlastnící, neměla důvod se takto nechat zastupovat] a jednak ji o věci, do které ji tím, že za ni podal žalobu, včlenil, žádným způsobem neinformoval. Jejím jménem prý zcela nezúčastněná osoba činila či snažila se činit za ni úkony před soudem a soud tomuto protiprávnímu jednání nezabránil, ačkoli je to jednou z jeho zákonných povinností. Toto považuje stěžovatelka ad A) za porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Naproti tomu stěžovatelé ad B) a ad C), ačkoliv ke dni podání žaloby byli spoluvlastníky nemovitostí, jichž se žaloba týkala, nikdy do řízení přibráni nebyli. Soud vůči nim neučinil žádnou výzvu k odstranění vad podání. Tím jim byla rovněž odmítnuta soudní ochrana a bylo porušeno i právo na ochranu vlastnictví, byť menšinového vlastníka. Soud měl podle stěžovatelů připustit přistoupení dalších účastníků [navrhovali to jak stěžovatelé ad B) a ad C), tak i zbývající žalobci JUDr. R. H. a Ing. M. H.] a následně, byť i po zpětvzetí žaloby ze strany zbývajících žalobců ve věci vedené pod sp. zn. 31 C 50/97, byl soud povinen zkoumat, jakému jednání se stěžovatelé ad B) a ad C), v té době v postavení žalobců, brání.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále poukazují na to, že občanský soudní řád soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, při respektování zásady volného hodnocení důkazů. Tato zásada však v žádném případě neznamená možnost takového postupu, který by použití důkazů osobě oprávněné přímo zamezil. V případě stěžovatelů k dokazování o věci samé vůbec nedošlo, neboť stěžovatelům ad B) a ad C) bylo jejich účastenství v řízení protiprávně upřeno. Soud tedy vůbec nerozhodoval o meritu věci a spokojil se s tím, že účastník, který je většinovým spoluvlastníkem nemovitosti, jíž se spor týkal, vzal žalobu zpět. Soud prý pominul skutečnost, že i menšinový spoluvlastník má právo na ochranu svých práv, čímž takového spoluvlastníka odsoudil k nerovnému postavení nejen v řízení, ale zamezil mu i bránit své vlastnické právo. Takovým postupem došlo k situaci, že stěžovatelé ad B) a ad C) nemohli ve věci navrhnout a předložit rozhodující důkazy. Stěžovatelka ad A) je přesvědčena, že postupem soudů, které nerozhodovaly o věci samé, a tedy k věci samé neprováděly ani dokazování, došlo k porušení práva na soudní ochranu.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž se nejprve zaměřil na otázku, zda jsou u stěžovatelů ad B) a ad C) splněny zákonné podmínky stanovené pro její podání.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soud ověřil, že stěžovatelé ad B) a ad C) účastníky řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím a ani před soudem dovolacím, v nichž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyli, a proto ani nejsou osobami oprávněnými podat ústavní stížnost.
Dále Ústavní soud poukazuje na to, že dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Stěžovatelé ad B) a ad C) podali u Krajského soudu v Brně proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002 č. j. 31 C 50/97-209 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004 č. j. 31 C 50/97-246 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002-268 žalobu pro zmatečnost s odůvodněním, že jim byla postupem soudů odňata možnost jednat před soudem. V souvislosti s projednáváním této žaloby se Krajský soud v Brně zabýval otázkou, zda stěžovatelé ad B) a ad C) byli účastníky v předmětném řízení. V odůvodnění svého usnesení ze dne 3. 8. 2006 č. j. 51 C 10/2005-42 dospěl krajský soud k závěru, že zmatečnostní žalobci Ing. M. E. a Ing. I. E. účastníky řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nebyli, a proto ani nejsou osobami oprávněnými podat žalobu pro zmatečnost, a proto krajský soud jejich žalobu pro zmatečnost zamítl. Uvedené usnesení stěžovatelé ad B) a ad C) odvoláním nenapadli, ačkoli byli o možnosti jeho podání soudem poučeni; toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně nabylo dne 26. 9. 2006 právní moci. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelé ad B) a ad C) nevyčerpali před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval a jejich ústavní stížnost je z tohoto pohledu nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů ad B) a ad C) jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a současně jako návrh nepřípustný.
IV.
Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky ad A) obsaženými v ústavní stížnosti, a k nim uvádí Ústavní soud následující:
Na rozdíl od stěžovatelů ad B) a ad C) stěžovatelka ad A) obecnými soudy za účastníka řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, považována byla. V průběhu řízení před obecnými soudy, jakož i v ústavní stížnosti však tvrdila, že v době podání žaloby již spoluvlastnicí předmětné nemovitosti nebyla, žalobu nepodávala a o jejím podání nic nevěděla. Zástupce zbývajících spoluvlastníků ji ve věci vůbec nezastupoval [neměl plnou moc a stěžovatelka ad A), již nemovitosti nevlastnící, neměla důvod se takto nechat zastupovat] a o věci, do které ji tím, že za ni podal žalobu, včlenil, ji žádným způsobem neinformoval. Jejím jménem zcela nezúčastněná osoba činila či se snažila činit úkony před soudem a soud tomuto protiprávnímu jednání nezabránil. Toto považuje stěžovatelka ad A) za porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že při posuzování ústavní stížnosti je vázán pouze ústavními a nikoliv běžnými zákonnými předpisy a z toho hlediska hodnotí její důvodnost (opodstatněnost). Úkolem Ústavního soudu je zejména zjistit, zda k porušení stěžovatelova základního práva nebo svobody skutečně objektivně došlo, nebo zda se tak stěžovatel pouze subjektivně domnívá. V předmětné právní věci se stěžovatelka ad A) nikdy - a to ani v ústavní stížnosti - nedomáhala toho, aby byla považována za účastníka řízení, ale naopak tvrdila, že účastnicí řízení nikdy nebyla, přičemž městskému soudu vytýká, že nijak nezabránil tomu, aby jiná nezúčastněná osoba činila či snažila se činit za ni úkony před soudem.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou ad A), že soud nijak nebránil tomu, že jejím jménem jednala nezúčastněná osoba, aniž k tomu byla stěžovatelkou ad A) zmocněna. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002 č. j. 31 C 50/97 -209 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004 č. j. 31 C 50/97-246 bylo předmětné řízení zastaveno; usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 19 Co 352/2002-268 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno s tím, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně ad A) nezmocnila JUDr. Jana Vokála (jenž se v žalobě označil jako zástupce všech tří původních žalobců) k podání žaloby a ke svému zastupování, ani se k žalobě později nepřipojila; protože tento nedostatek plné moci odstraněn nebyl, bylo řízení v souladu s ust. §104 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. Usnesením odvolacího soudu - jak odvolací soud sám uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí - byl napraven stav, kdy probíhalo řízení, v němž bylo se stěžovatelkou ad A) jednáno jako s žalobkyní, ačkoli sama žalobu nepodala a neudělila plnou moc k tomu, aby jejím jménem byla žaloba podána. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu tedy napadenými rozhodnutími dojít nemohlo a ústavní stížnost je v této části nedůvodná.
Stěžovatelka ad A) v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti netvrdila, že by jí napadenými rozhodnutími vznikla nějaká újma, ale společné námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti se omezují pouze na údajnou újmu způsobenou stěžovatelům ad B) a ad C), kterých - jak stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti - se žaloba prý týkala, zaplatili soudní poplatek, avšak do řízení nikdy přibráni nebyli. Soud vůči nim neučinil žádnou výzvu k odstranění vad podání, čímž jim prý byla odmítnuta soudní ochrana a bylo porušeno i právo na ochranu vlastnictví, byť menšinového vlastníka. Stěžovatelka ad A) je přesvědčena, že postupem soudů, které nerozhodovaly o věci samé, a tedy k věci samé neprováděly ani dokazování, došlo k porušení práva na soudní ochranu.
K tomu Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu slouží k ochraně subjektivního práva navrhovatele. Jde o prostředek individuální právní ochrany. Navrhovatel musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost za někoho jiného. Ústavní stížností lze napadnout jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, s. 593).
S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k námitkám stěžovatelky ad A) - aniž vyčkával pravomocného skončení řízení o její žalobě pro zmatečnost - dílem jako zjevně neopodstatněnou a dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost ve vztahu k námitkám stěžovatelky ad A) podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a podle ust. §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona ji odmítl rovněž jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ve vztahu k námitkám stěžovatelů ad B) a ad C) Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a podle písm. e) cit. zákona rovněž jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu