ECLI:CZ:US:2007:3.US.569.07.1
sp. zn. III. ÚS 569/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou v Brně, Kubíčkova 6, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 92 T 24/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 7 To 353/2006, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 3. 2007 napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 92 T 24/2006, kterým byl uznán vinným trestnými činy dle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c), §202 odst. 1 a §197a odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 30 měsíců; dále mu byla uložena povinnost nahradit VZP ČR škodu ve výši 28 281 Kč. Současně stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 7 To 353/2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti prvně uvedenému rozhodnutí. Uvedených trestných činů se stěžovatel dle soudu dopustil - ve stručnosti řečeno - tím, že fyzicky napadl poškozeného J. V. a způsobil mu zlomeninu krčku levé stehenní kosti a že tomuto později vyhrožoval fyzickým násilím.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neměl možnost prokázat, že tvrzení poškozeného není pravdivé, a také že poškozený se zná se svědkem A. D., čímž má být jejich výpověď účelová. Stěžovatel přitom poukazuje na rozpory ve výpovědích uvedených osob, na to, že nebyl schopen se bez cizí pomoci dostat mimo obec, resp. se sám daného jednání kvůli svému zdravotnímu stavu nemohl dopustit, a také že nemohl na dané místo přijet svým osobním automobilem. Jím navržené důkazy přitom byly zamítnuty, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu. V případě druhého skutku soud vycházel pouze z výpovědi poškozeného, a tak stěžovatel pokládá jeho závěry za rozporné se zásadou in dubio pro reo. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí porušují jeho základní ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a domáhá se jejich zrušení. Současně stěžovatel požádal soud, aby ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily oba výše uvedené soudy tak, že pouze shodně odmítly porušení základních ústavně zaručených práv stěžovatele. Městské státní zastupitelství v Brně se omisivně vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud stěžovatel namítá, že soud neprovedl jím navržené důkazy, dle konstantní judikatury Ústavního soudu není povinností obecných soudů vyhovět důkazním návrhům účastníka řízení, jejich povinností je však ve svém rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a logicky) a v rozsahu adekvátním významu takového návrhu zdůvodnit, proč ten který důkaz odmítly provést. V dané věci měly soudy k dispozici poškozeného a svědka, jakož i znalecký posudek, že stěžovatel byl přes jím tvrzený špatný zdravotní stav schopen fyzického útoku na poškozeného. Jestliže tyto výpovědi zhodnotily - i přes některé dílčí rozpory či rozdíly, které jsou ostatně v praxi obvyklé - jako věrohodné, přičemž hodnocení důkazů, jak rovněž patrno z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, je úlohou těchto soudů, a nikoliv úlohou Ústavního soudu, jenž se necítí být oprávněn do daného rozhodovacího procesu (až na výjimky) zasahovat a soudy provedené hodnocení důkazů "přehodnocovat", jeví se pak provedení konkrétních, stěžovatelem navržených důkazy jako nadbytečné; jde-li o údajnou zdravotní indispozici stěžovatele, k této otázce se již vyjádřil znalec ve svém posudku, a skutečnost, že stěžovatel nemohl na místo činu přijet svým osobním automobilem, nijak nevylučuje, že tam nemohl být vůbec. V obdobném duchu se ale již vyjádřil odvolací soud, a tak nelze z hlediska ústavnosti obecným soudům nic vytknout.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, usn. č. 2). Pokud je tedy ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2007
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu