ECLI:CZ:US:2007:3.US.599.07.1
sp. zn. III. ÚS 599/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., právně zastoupeného Mgr. Erikem Zemanem, advokátem AK se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 č. j. 15 Co 422/2006-79, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 3. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 č. j. 15 Co 422/2006-79, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 č. j. 15 Co 422/2006-79 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 7. 2006 č. j. 8 C 452/2004-61, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému P. S. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobkyni - obchodní společnosti Vítkovice, a. s., částku 7 578,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V řízení před soudem prvního stupně byl zjištěn následující skutkový stav: Dne 22. 6. 1995 vydala žalobkyně dluhopisy. V rámci vyrovnávacího řízení schváleného soudem uhradila žalobkyně žalovanému formou směnky dne 7. 6. 2002 mimo jiné úrokový výnos v částce 30 314,25 Kč, přičemž z této částky nesrazila 25% daň ve výši 7 578,- Kč. Tuto daň pak za žalovaného zaplatila finančnímu úřadu dne 31. 7. 2002. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni neuhradil. Po právní stránce obvodní soud dovodil, že žalobkyně (jako plátce daně) měla dle ust. §38d zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů") srazit žalovanému (poplatníkovi) daň při výplatě úrokového výnosu a odvést ji příslušnému správci daně (viz též emisní podmínky). Dle ust. §6 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), měla žalobkyně tuto povinnost pod vlastní majetkovou odpovědností. Vzhledem k tomu, že svou povinnost nesplnila, musela dle ust. §38d odst. 5 zákona o daních z příjmů a ust. §69 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků odvést daň za žalovaného. Sazba daně činila 25 %, neboť dluhopisy byly vydány před 31. 12. 1997. Skutečnost, že žalobkyně jako plátce daně odvedla daň za žalovaného, aniž by mu ji srazila, však podle obvodního soudu nemá za následek, že by se sama stala poplatníkem. Tím nadále zůstává žalovaný, přičemž obvodní soud poukázal na stanovisko Ministerstva financí k této problematice ze dne 10. 2. 2006. Tím, že žalobkyně uhradila daň za žalovaného, se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil (ust. §454 obč. zák.). K tomuto obohacení došlo dnem, kdy žalobkyně daň uhradila finančnímu úřadu, tj. 31. 7. 2002, neboť teprve tehdy bylo plněno za žalovaného. Dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet dne 1. 8. 2002 (ust. §101, §107 odst. 1, §122 obč. zák.). Žaloba byla podána dne 26. 7. 2004 (v rozhodnutích je uvedeno chybné datum 26. 4. 2006), tedy před uplynutím této lhůty. Námitka promlčení je proto podle obvodního soudu nedůvodná. Z uvedených důvodů obvodní soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 5. 12. 2006 č. j. 15 Co 422/2006-79 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 7. 2006 č. j. 8 C 452/2004-61 potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ust. §132 o. s. ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, a proto pro stručnost svého odůvodnění na rozsudek soudu prvního stupně odkázal, neboť podle názoru odvolacího soudu se v něm soud prvního stupně zcela pregnantně vypořádal se všemi aspekty této věci. Pokud jde o námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vznesenou žalovaným, ani odvolací soud ji neshledal důvodnou. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně předmětnou daň za žalovaného uhradila dne 31. 7. 2002 a tím došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Žaloba pak byla podána dne 26. 7. 2004, tj. před skončením dvouleté promlčecí doby, stanovené v ust. §107 odst. 1 obč. zák., tedy včas. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže žalobě vyhověl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud první instance i odvolací soud nesprávně zhodnotily právní stav věci. Odvolací soud se dále podle stěžovatele nezabýval námitkami, které stěžovatel uvedl ve svém odvolání, pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že výklad provedený oběma soudy a obchodní společností Vítkovice, a. s., pokud jde o otázku, kdy vzniklo bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele, resp. kdy začala běžet dvouletá promlčecí doba, je nesprávný, přičemž stěžovatel odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Tvrzení, že bezdůvodné obohacení vzniklo dnem vyplacení srážkové daně z příjmu, je podle stěžovatele naprosto liché, neboť již v tento okamžik měl směnku téměř dva měsíce ve svém držení stěžovatel. Stěžovatel má za to, že skutečnost, že byla předmětná daň obchodní společností Vítkovice, a. s., uhrazena, je až pouhým splněním jeho povinnosti jako poplatníka a nemá žádný vliv na skutečnost, že bylo plněno bezdůvodně již před plněním daňové povinnosti, tedy 7. 6. 2002. Toto podle stěžovatele dokládá skutečnost, že pro účely finančního úřadu se částka vyplacená formou směnky posuzovala jako čistý zisk po odečtení srážkové daně. Tedy obchodní společnost Vítkovice, a. s., měla předpokládat (již při vyplácení plnění ve prospěch žalovaného, tj. 7. 6. 2002), že musí uhradit srážkovou daň. Neučinila-li tak, vyplatila více žalovanému a jeho daňové povinnosti s problematikou bezdůvodného obohacení pak nemají žádnou souvislost.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení článku 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud upozorňuje, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Lze tudíž uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ve vztahu k tvrzenému porušení článku 90 Ústavy ČR Ústavní soud podotýká, že s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Protože Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako neopodstatněnou, považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v předložení plné moci, která odporuje ust. §31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu