ECLI:CZ:US:2007:3.US.610.06
sp. zn. III. ÚS 610/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, J.Skupy 1639/21, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, č.j. 11 Co 238/2004-89, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 2. 2003, č.j. 12 C 218/2001-81, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2006, č.j. 9 Co 612/2006-54, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 1. 2006, č.j. 53 Nc 2673/2005-43, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, č.j. 91 E 1267/2005-10, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2006, č.j. 91 E 1267/2005-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 4 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho občanskoprávních (resp. exekučních) řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 3. 2003, č.j. 12 C 218/2001-81, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalované J. Š. náklady řízení ve výši 10 430,-Kč, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, č.j. 11 Co 238/2004-89, kterým odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, je v této části podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu nepřípustná (nehledě na to, že opožděná), neboť proti shodným rozhodnutím obecných soudů již stěžovatel ústavní stížnost dříve podal; učinil tak podáním ze dne 28. 10. 2004, které bylo - jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem - usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 612/04, odmítnuto (§43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).
V ostatním směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení o výkon uvedených nákladových rozhodnutí, resp. v řízení exekučním, a zjevně vystihuje - nepřípadně - především stěžovatelovu nespokojenost s jejich titulem.
Další dvě napadená usnesení, jmenovitě Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 1. 2006, č.j. 83 Nc 2673/2005-43, kterým byl vyzván k doplnění stanovených náležitostí odvolání podaného proti usnesení tohoto soudu ze dne 31. 8. 2005, č.j. 53 Nc 2673/2005-6 (o nařízení exekuce) a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2006, č.j. 91 E 1267/2005-40, jímž byl obdobně vyzván k odstranění vad odvolání podaného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, č.j. 91 E 1267/2005-10 (o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy), způsobilá - již ze své povahy - zasáhnout základní lidská práva a svobody evidentně nejsou, čemuž odpovídá, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná (§43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Případné vady napadených usnesení (poučení) jsou uplatnitelné výlučně prostřednictvím námitek proti následným rozhodnutím odvolacího soudu o stěžovatelem podaných odvoláních, což stěžovatel v prvním případě (v exekuční věci) také činí, neboť napadá i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 30. 3. 2006, č.j. 9 Co 612/2006-54.
Zde však především nelze přehlédnout zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekučním řádem"), stanovený rozsah odvolacího přezkumu v exekučním řízení. Podle jeho §44 odst. 10 totiž platí, že "v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne".
Z obsahu stěžovatelových podání, ať již učiněných v řízení před obecnými soudy či v ústavní stížnosti, se však především nikterak nepodává, že by stěžovatel měl jakkoliv na mysli výhradu z neexistence "skutečností rozhodných pro nařízení exekuce", což jediné by mohlo mít pro výsledek odvolacího řízení význam. To ostatně vysvětlil stěžovateli již odvolací soud, a proti jeho rozhodnutí nelze vznést ani z ústavněprávního hlediska námitky; proto i zde je ústavní stížnost (v této části) ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná.
Co do té části ústavní stížnosti, jíž napadá usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, č.j. 91 E 1267/2005-10, o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, nutno stěžovateli připomenout, že ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním.
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu odmítne usnesením soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh také tehdy, je-li nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak); ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Těmi nejsou nejen opravné prostředky, jež jsou vyjmenovány v ustanovení §72 odst. 3 zákona, a jejich skutečné podání, nýbrž i ty "procesní prostředky", jež spočívají v dispozicích, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, včetně toho, které má být vedeno na základě řádném opravného prostředku, jímž je odvolání.
To platí i zde, jestliže proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Nic na tom nemění, že vlastním šetřením Ústavní soud zjistil, že poté Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne ze dne 26. 10. 2006, č.j. 9 Co 1452/2006-42 (jež nabylo právní moci dne 21. 11. 2006), usnesení okresního soudu potvrdil, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ani později nebylo ústavní stížností napadeno. Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná, důsledkem čehož je, že musí být podle citovaného §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Ve vztahu k dalším stěžovatelovým námitkám (dovolává-li se stěžovatel toho, že se soud nedostatečně zabýval darováním nemovitostí, věcným břemenem, okolnostmi investic do opravy a přístavby nemovitostí, že mu v řízení vedeném ve věci sp. zn. 91 E 1267/2005 nebyl ustanoven zástupce atd.), je namístě uvést, že nemají zjistitelnou vazbu na rozhodnutí, jež byla učiněna předmětem ústavní stížnosti, a zjevně míjejí možné hranice jí zahájeného řízení. Totéž pak platí co do "poukázání na průtahy" a "z toho vzniklé zbytečné náklady ze strany stěžovatele", jež je namítáno bez jakékoli upoutanosti ku konkrétní věci a rozhodnutí, a postrádá i srozumitelné odůvodnění.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b/ a e/ a §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu