ECLI:CZ:US:2007:3.US.622.06.1
sp. zn. III. ÚS 622/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. D. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006, č.j. 38 Co 368/2005-101, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 5. 2005, č.j. 8 Nc 226/2002-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo k návrhu matky s účinností od 1. 12. 2004 "do budoucna" stanoveno výživné stěžovatele pro nezletilou V. ve výši 1.900,- Kč a pro nezletilou K. ve výši 1.500,- Kč (výrok I. odst. 2); rozhodnuto bylo rovněž o povinnosti stěžovatele k úhradě nedoplatku za období od 1. 12. 2004 do 31. 5. 2005 ve výši 7.400,- Kč, respektive 7.000,- Kč (výrok I. odst. 3).
K odvolání stěžovatele odvolací soud toto rozhodnutí změnil tak, že s účinností od 1. 1. 2005 se mu ukládá povinnost poskytovat na výživném pro nezl. V. měsíčně 3.000,- Kč a na nezl. K. 2.000,- Kč, jak v době před rozvodem, tak i pro dobu po rozvodu manželství (výrok I. odst. 1, respektive výrok II); dlužné výživné za období od 1. 1. 2005 do 30. 4. 2005 pak stanovil ve výši 29.600,- Kč, respektive 20.400,- Kč (výrok I. odst. 2). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "vycházel při stanovování výše výživného z příjmu otce cca 30.000,- Kč měsíčně čistého".
Stěžovatel (řidič mezinárodní kamionové dopravy) obecným soudům vytýká, že k průměrné čisté měsíční mzdě "okolo 10.000 -11.000 Kč", připočetly neoprávněně i cestovní náhrady, jejichž měsíční výše se "v průměru pohybuje okolo 1.000 EUR". Je toho názoru, že "cestovní náhrady slouží k pokrytí již vynaložených nákladů zaměstnance spojených se služební cestou", přičemž obecné soudy nevzaly v úvahu, že v řízení vypověděl, že tyto náhrady při služební cestě spotřebuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu, ať již jak při vytváření skutkového základu, tak při právním posouzení věci, jmenovitě co do možností a schopností stěžovatele plnit spornou vyživovací povinnost, v dané věci splněny nejsou.
Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé Ústavní soud pokládá za přiléhavé dodat následující.
Ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině"), co do rozhodných hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů" povinného je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejíž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Jen v případě zjevného excesu je důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli; přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch kritérií, která soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Nad tento rámec je namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení.
Přitom je významné, že Ústavní soud vztah mezi ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině a zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů, pokládá toliko za otázku výkladu obecného práva (srov. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 713/2000).
Obecné soudy uplatnily standardní, v soudní praxi aplikovaný právní názor, že k nespotřebované a ušetřené části stravného, příslušející povinnému rodiči při zahraniční pracovní cestě, se při určování výše výživného přihlíží (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 22 Co 554/2000, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, roč. 2002, č. 5, str. 172-173; rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 10 Co 481/2003, uveřejněný tamtéž, roč. 2005, č. 4, str. 143). Oproti stěžovateli vycházel odvolací soud, při hodnocení "nespotřebovaných náhrad", z účastnické výpovědi matky nezletilých, že výdělek stěžovatele v době trvání jejich společné domácnosti činil 20.000 až 30.000 Kč měsíčně, dle četnosti zahraničních cest (procesní spis, č.l. 97).
Nehledě na to, že stěžovatel přehlíží specifika řízení, jež je ovládáno důkazními pravidly podle §120 odst. 2 o.s.ř., opomíjí především okolnost, že vycházet z výpovědi matky nezletilých (a nežádat od ní další důkazní návrhy) bylo myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedeného důkazu, jímž byl její výslech (§131 o.s.ř.), případně s podporou (proti čemuž stěžovatel nebrojí) postupů podle §121 o.s.ř. (srov. sp. zn. III. ÚS 17/06). "Nevěrohodnost" tvrzení stěžovatele, že z proplacených cestovních náhrad neušetří ničeho, se nezakládá jen na hodnocení této výpovědi matky nezletilých dětí, nýbrž - jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí - je podepřena i dokladovanými pravidelnými měsíčními výdaji stěžovatele, jestliže převyšují jeho průměrnou čistou měsíční mzdu, zjištěnou ze zprávy zaměstnavatele (procesní spis, č.l. 88 - 90, 102).
V dané věci nemá podstatný (ústavněprávní) význam úvaha odvolacího soudu, že "je skutečností obecně známou, že část mzdy řidičů mezinárodní kamionové dopravy je pokrývána jimi nespotřebovanými cestovními náhradami a to právě s ohledem na fixní část mzdy, jejíž výše by nemotivovala vykonávat jinak bezpochyby fyzicky i časově náročné zaměstnání". K rozhodnutí potřebná zjištění byla učiněna z jiných důkazních pramenů, pročež tato úvaha nezahrnuje tzv. rozhodovací důvody.
Shrnutím řečeného a z výše uvedených hledisek ústavněprávního přezkumu se podává závěr, že napadenému rozhodnutí připínat hodnocení, že je výrazem "zjevného omylu či excesu", resp. "nepřípustné svévole", zjevně nelze. Názor stěžovatele, že "obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině", sám o sobě jím tvrzený úsudek, že se mu nedostalo spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nezakládá.
Výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde tedy splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu