ECLI:CZ:US:2007:3.US.625.07.1
sp. zn. III. ÚS 625/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou v Praze 2, Chodská 12, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 6. 2006, čj. 4 C 393/2002-155, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, čj. 22 Co 529/2006-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 7. března 2007 (doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 19. 4. 2007) se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle názoru stěžovatele bylo rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu a řádný proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Z ústavní stížnsoti a napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Okresní soud Praha-východ vydal dne 31. 3. 2005 pod čj. 4 C 393/2002-114 rozsudek (ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 11. 7. 2005, čj.
4 C 393/2002-126), kterým vyhověl žalobě. Stěžovatel měl postavení 1. žalovaného.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Usnesením téhož soudu ze dne 1. 9. 2005, čj. 4 C 393/2002-130, byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za řízení o odvolání, k čemuž mu byla stanovena lhůta. Stěžovatel reagoval návrhem na osvobození od soudních poplatků. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 1. 2006, čj. 4 C 393/2002-139, bylo rozhodnuto o nepřiznání stěžovateli osvobození od soudního poplatku.
Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal. Odvolací soud svým usnesením ze dne 28. 3. 2006, čj. 22 Co 102/2006-151, rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil (jeho rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 23. 5. 2006).
Poté dne 12. 6. 2006 vydal prvostupňový soud usnesení čj. 4 C 393/2002-155, kterým zastavil řízení o stěžovatelově odvolání, a to pro nezaplacení soudního poplatku. Uvedl, že ode dne 24. 5. 2006 (tj. po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku) počala stěžovateli běžet nová lhůta k zaplacení soudního poplatku za řízení o odvolání.
Proti usnesení o zastavení řízení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2006, čj. 22 Co 529/2006-172, prvostupňové usnesení potvrdil. Uvedl, že soudy hodnotily, zda poměry stěžovatele odůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků a v jakém rozsahu. Dále konstatoval, že o návrhu bylo pravomocně rozhodnuto dne 23. 5. 2006 (otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek tak byla konečným způsobem vyřešena) a poté byla stěžovateli poskytnuta dostatečná lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení, neboť odvolací řízení bylo zastaveno až 12. 6. 2006 (uvedl nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že vůči němu byla učiněna pouze jedna výzva, přičemž běh lhůty pro zaplacení poplatku počal jejím doručením. V platném právu přitom není opora pro jakési "obnovení" lhůty, kdy soudy dovodily její nový běh od právní moci rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků (tj. od jiné právní skutečnosti). Dle stěžovatele není z rozhodnutí obecných soudů ani zřejmé, zda počala běžet nová lhůta celá, nebo zda jde o pokračování lhůty (doběhnutí lhůty), která byla návrhem na osvobození od soudního poplatku přetržena. Pokud soudy stěžovateli nedoručily novou výzvu na zaplacení soudního poplatku, porušily tak jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Dále stěžovatel brojil proti způsobu aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000 (namítal nesprávný výklad nálezu a nesoulad napadeného prvostupňového rozhodnutí s obsahem nálezu). Uvedl, že v nálezu je odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 37 Co 177/96, ze kterého naopak vyplývá, že po zamítavém rozhodnutí obecných soudů o žádosti o osvobození od soudních poplatků je třeba účastníka znovu vyzvat k zaplacení soudního poplatku.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv, proto ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Proto postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Námitka stěžovatele v podstatě spočívá v tom, že soudy špatně interpretovaly a aplikovaly §138 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tedy že pokud stěžovateli po pravomocném nepřiznání osvobození od soudních poplatků nebyla doručena nová výzva k zaplacení soudního poplatku (první výzva mu byla doručena před jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků), došlo tím k porušení jeho práva na soudní ochranu v jeho věci.
Ústavní soud však neshledal, že by postup odvolacího soudu - jeho výklad jednoduchého práva byl v rozporu s principy spravedlnosti a vybočoval z mezí ústavnosti.
Ústavní soud musí nejdříve konstatovat, že ze stěžovatelem tvrzených skutečností a dále z předložených listin vyplývá, že stěžovatel byl v souladu s §2 odst. 5, §4 odst. 1 písm. b), §7 odst. 1 a §9 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích vyzván k tomu, aby zaplatil ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy soudní poplatek za odvolací řízení, a současně byl poučen o možném zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (nutno podotknout, že se jedná o zákonem umožněnou dodatečnou lhůtu, kdy soudní poplatek byl splatný již podáním odvolání). Před uplynutím lhůty stěžovatel podal návrh na osvobození od soudních poplatků. Tímto návrhem však nedošlo k "přetržení lhůty", o kterém se stěžovatel zmínil v ústavní stížnosti (pro takové "přetržení lhůty" není ani zákonný podklad), ani k anulování skutečnosti, že soud splnil svou povinnost dle §9 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích a stěžovatele k zaplacení soudního poplatku řádně vyzval. Lhůta stanovená stěžovateli ve výzvě tedy uplynula. Protože však stěžovatel podal také návrh na osvobození od soudního poplatku, nemohl soud řízení zastavit pro nezaplacení soudního poplatku, neboť otázka povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek nebyla dosud dořešena. K jejímu vyřešení došlo až pravomocným rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků (viz také např. nález III. ÚS 588/2000 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 26, č. 56). K závěru o dořešení otázky poplatkové povinnosti dospěl i odvolací soud v napadeném rozhodnutí (resp. oba obecné soudy), který také odkázal na uvedený nález Ústavního soudu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále konstatoval, že ač byla otázka poplatkové povinnosti již dořešena a stěžovateli byla poté (po doručení rozhodnutí) poskytnuta dostatečná doba k zaplacení soudního poplatku (argumentačně zde odkázal na uvedený nález Ústavního soudu), stěžovatel nezaplatil, a proto bylo řízení zastaveno.
Ústavní soud se především nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele o tom, že odvolací soud (stěžovatel uvedl, že "oba obecné soudy") dospěl k závěru, že od právní moci rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku počala stěžovateli běžet "nová lhůta" k zaplacení soudního poplatku. Takovou argumentaci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí. Celá jedna část ústavní stížnosti, týkající se stěžovatelova rozboru o nezákonnosti "nové lhůty" na zaplacení soudního poplatku, se tedy s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zcela míjí.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (resp. na přístup k soudu) ani v názoru (závěru) odvolacího soudu o splnění (prvostupňovým soudem) povinnosti poskytnout dostatečnou lhůtu k zaplacení soudního poplatku. Jak vyplývá z již zmíněného nálezu, Ústavní soud vyslovil, že pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé. Ústavní soud tímto mínil, aby při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení o soudních poplatcích, jež ve svých důsledcích omezují právo na přístup k soudu, nebyla dotčena sama podstata a smysl základního práva na soud (čl. 4 odst. 4 Listiny). Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě stěžovateli byla poskytnuta (po dořešení otázky jeho poplatkové povinnosti) dostatečná lhůta k zaplacení soudního poplatku, a své závěry stručně, avšak zcela srozumitelně a dostatečně odůvodnil. S jeho závěry se Ústavní soud ztotožňuje. Splatnost poplatku nastala již podáním odvolání, stěžovatel přesto poplatek nezaplatil. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla vydána dne 1. 9. 2005. Konečné (odvolací) rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo stěžovateli doručeno dne 23. 5. 2006, tedy již dne 23. 5. 2006 byl stěžovatel seznámen s výsledkem odvolacího řízení a bylo mu známo, že povinnost k zaplacení soudního poplatku z odvolání je neodvratitelná a že zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku lze čelit pouze jeho zaplacením. K zastavení řízení ve věci samé došlo až usnesením ze dne 12. 6. 2006. Bylo tedy zcela v dispozici (možnostech) stěžovatele (objektivně - časový prostor 20 dnů, subjektivně - řádně poskytnutá poučení), aby pro sebe nepříznivý procesní důsledek vlastními procesními úkony vyloučil. Stěžovatel však přes řádnou výzvu, poučení a dostatek času na zaplacení poplatku soudní poplatek nezaplatil a vyvolal tak nedostatek podmínky řízení, které bylo poté v souladu se zákonem zastaveno. K tomu je třeba také dodat, že dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je dána soudu možnost zrušit rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, pokud účastník soudní poplatek zaplatí nejpozději do konce lhůty pro odvolání proti tomuto usnesení (stěžovateli tak byla zákonem "poskytnuta další lhůta" 15 dnů k odvrácení zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku). Ani této možnosti však stěžovatel nevyužil. V dané věci lze tedy spíše hovořit o jakési platební nekázni účastníka řízení, která je nežádoucí a zatěžuje obecné soudy v jejich činnosti.
Ústavní soud má tedy za to, že řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními principy, stěžovateli výkladem a aplikací výše uvedených zákonných ustanovení nebyl odepřen přístup k soudu v jeho věci a řízení lze tedy pokládat za spravedlivé.
K věci nutno též dodat, že stěžovatelův případ se zcela zjevně odlišuje od kauzy řešené Ústavním soudem v uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 588/2000. V tehdy projednávané věci sice Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, avšak to proto, že toto rozhodnutí bylo vydáno a doručeno stěžovateli současně s rozhodnutím, jímž bylo definitivně rozhodnuto o tom, že se tehdejšímu stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznává, čímž odvolací soud odejmul stěžovateli šanci, aby po právní moci rozhodnutí, jímž bylo s konečnou platností řečeno, že stěžovatel soudní poplatek zaplatit musí, mohl jej tento uhradit a tím zastavení řízení odvrátit. V nyní projednávané věci však stěžovatel možnost dodatečně uhradit soudní poplatek měl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu