ECLI:CZ:US:2007:3.US.643.06.1
sp. zn. III. ÚS 643/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené JUDr. Z. A., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2006, č.j. 20 Cdo 518/2006-301, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, č.j. 12 Co 900/2004-221, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 9. 2004, č.j. 8 C 135/2003-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Soud prvního stupně o žalobě stěžovatelky na vyloučení označených movitých věcí z výkonu rozhodnutí rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jí zčásti vyhověl a zčásti zamítl; odvolací soud k odvolání stěžovatelky tento rozsudek ("ve správném znění a s upřesněním") potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, jelikož dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dány nejsou.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, nevypořádaly s důkazy, které předložila, neprovedly jí navržený důkaz a nepřihlížely k námitkám ohledně nesprávností v označení věcí, jež byly ve výkonu rozhodnutí sepsány. Dovolací soud podle jejího názoru "postupoval při odůvodnění odmítnutí dovolání přísně formálně, když rozhodl, že není dán důvod pro dovolání".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ohledně napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolacímu soudu - ve smyslu tohoto ustanovení - příslušelo hodnocení, zda pro dovolací přezkum byla předestřena (uplatněným dovolacím důvodem) právní otázka zásadního významu.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž dovolaní bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, str. 47-49); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoliv samotné subjektivní právo stěžovatele.
Ústavní soud v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345-346, konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" - však v případě ústavní stížností napadeného usnesení zjevně nejde.
Není důvod pochybovat o tom, že stěžovatelka v dovolání, přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neuplatnila v této situaci způsobilý dovolací důvod, totiž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání namítala jednak (vůbec nepřípustné) námitky skutkové, jednak tvrdila existenci vad procesních, včetně vad při hodnocení důkazů, a ani tyto námitky, při vázanosti dovolacího přezkumu uplatněným dovolacím důvodem, způsobilé otevřít právní otázku, natožpak zásadního významu, logicky nejsou. Dovolací soud pak zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že podmínka, že dovoláním napadené rozhodnutí "má ve věci samé zásadní právní význam", již tím splněna být nemůže. V odůvodnění svého usnesení pak obšírně a srozumitelně tento závěr, který má Ústavní soud za správný, odůvodnil, pročež jej nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje.
Z řečeného plyne, že výtce stěžovatelky z "přísného formalizmu" přisvědčit nelze, neboť jisté "ztížení možností" představují procesní pravidla už z povahy věci (což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec). Odmítnutí dovolání na základě zákonného důvodu jeho nepřípustnosti není samozřejmě možné ztotožňovat ani s tím "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil.
Stěžovatelce se tudíž zásah (usnesením dovolacího soudu) do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti (v této části) jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o.s.ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o.s.ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Výše bylo již řečeno, při hodnocení ústavní stížnosti v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, že z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako námitky existencí tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o.s.ř.).
Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Teprve však toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, však není splněna právě ve věci stěžovatelky. Bylo již výše řečeno, že dovolací námitky, že soudy "nevypořádaly s důkazy, které předložila", neprovedly jí navržený důkaz a nepřihlížely k námitkám ohledně nesprávností v označení věcí, jež byly ve výkonu rozhodnutí sepsány, nelze podřadit pod rozhodný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a již proto, že naopak uplatnila dovolací důvody v řízení o dovolání [přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] toliko důvody nezpůsobilé, bylo její dovolání odmítnuto.
Stěžovatelka způsobem, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) proto - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku.
V důsledku toho ovšem neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, což je v dané věci významné proto, že stěžovatelka vycházela z toho, že jí dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu naopak svědčí.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
V této části proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu