ECLI:CZ:US:2007:3.US.651.06.1
sp. zn. III. ÚS 651/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Harpen ČR, s. r. o., IČ: 25115171, se sídlem Truhlářská 13-15, 110 01 Praha 1, právně zastoupené JUDr. M. N., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 2 As 14/2005-108, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 8. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 2 As 14/2005-108, a to pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Státní energetické inspekce, územní inspektorát Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2002 č. j. 042300602/1768/02/42.104/Ma byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 7 681 288,- Kč za porušení podmínek věcného usměrňování cen podle ust. §6 odst. 1 písm. c) zák. č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen "zákon o cenách"). Rozhodnutím Státní energetické inspekce, ústřední inspektorát ze dne 20. 11. 2002 č. j. 042300602/5938/02/90.120/So bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2004 č. j. 28 Ca 833/2002-56 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 2 As 14/2005-108 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytýká nedostatečné posouzení jejích věcných argumentů obsažených v kasační stížnosti. Stěžovatelka namítá, že v předchozích řízeních nebylo přihlédnuto ke stanovisku Energetického regulačního úřadu, které podle jejího názoru mělo být důkazem jako odborné vyjádření. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky odmítl zabývat její argumentací, že kontrolní zjištění Státní energetické inspekce a rozsudek Městského soudu v Praze napadený kasační stížností stěžovatelce v podstatě zakazují promítnout do ceny ekonomicky oprávněné náklady. Stěžovatelka nesouhlasí ani s interpretací dosazení proměnné q99 do vzorce pro výpočet cenové eskalace. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že odmítl doslovnou interpretaci bodu 5 výměru Ministerstva financí č. 01/1999. Dále stěžovatelka namítá, že lokality R. a O., kde byla stěžovatelka výrobcem i distributorem tepla, měly být posuzovány samostatně. Za zcela protiprávní označuje stěžovatelka úvahu Nejvyššího správního soudu ve vztahu k dokladům, jež byla Státní energetická inspekce Ústí nad Labem pověřena kontrolovat. Stěžovatelka je toho názoru, že předmětem kontroly měly být výhradně právní úkony stěžovatelky provedené v období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999, nikoli však již fakturace provedená stěžovatelkou v lednu 2000. Stěžovatelka dále nesouhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu, pokud jde o zákonnou lhůtu, po kterou může Státní energetická inspekce uložit pokutu za porušení cenových předpisů. Stěžovatelka namítá rozpor v ustanovení bodu 3 cenového výměru Ministerstva financí č. 01/1999 a z toho dovozuje, že tento bod cenového výměru je neplatný.
Stěžovatelka zastává názor, že výklad cenových a energetických předpisů, který podává v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud, odporuje Listině. Stěžovatelka namítá porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť i cenovou regulaci je nutno považovat za určitou formu omezení vlastnického práva, protože vlastníkovi brání brát užitky z věci v míře obvyklé. Existuje-li určitá skupina zboží a služeb, u které je z hlediska veřejného zájmu nutná regulace cen, nemůže být záměrem zákonodárce, aby takto zákonem stanovená regulovaná cena nedosahovala výše ceny obvyklé, tj. souhrnu nákladů na pořízení, zpracování a oběh zboží, přiměřený zisk a příslušnou daň, pokud stát současně rozdíl mezi cenou zákonem regulovanou a cenou obvyklou nenahrazuje. Takovýto postup by podle stěžovatelky bylo možné vnímat jako omezení vlastnického práva, tedy jako porušení Listiny. Dle názoru stěžovatelky interpretace regulace ceny tepla zastávaná Nejvyšším správním soudem neadresně zvýhodňuje náhodně vybranou skupinu občanů (podle odběrného místa) bez ohledu na jejich sociální poměry. Ochrana vlastnictví, jako ústavně zaručený a chráněný veřejný zájem, je podle stěžovatelky přinejmenším stejně silná jako zájem státu na blíže nespecifikované únosné sociální situaci občanů - odběratelů tepla, a proto podle stěžovatelky nemůže být ochrana odběratele tepla realizována prolomením ochrany vlastnictví dodavatele tepla. Interpretace cenových předpisů zastávaná Nejvyšším správním soudem podle stěžovatelky znamená ve svých důsledcích, že se v případě řešení sociálně únosné situace části občanů (odběratelů tepla) stát stanovením regulace ceny tepla snaží přenést svoji povinnost a odpovědnost stanovenou mu v čl. 30 odst. 2 Listiny, zakotvující právo na pomoc v hmotné nouzi. Stát by tak prostřednictvím regulace ceny tepla neoprávněně zvýhodnil odběratele a nadřadil jeho individuální zájem nad zájem vlastníka - výrobce. Činil by tak omezením vlastnického práva (ve smyslu práva brát užitky z věci, tj. dávat teplo za cenu obvyklou) při neexistenci veřejného zájmu a navíc bez náhrady a nikoli na základě zákona, nýbrž podzákonné normy - cenového výměru Ministerstva financí. Tím by byl podle stěžovatelky porušen princip proporcionality a zákazu svévole.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
S ohledem na povahu námitek obsažených v projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka pouze nesouhlasně polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu, přičemž zvolila argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesla již v řízení před tímto soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odkazem na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud, resp. správní soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, včetně aplikace a výkladu jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje. Jeho úlohou je jen posouzení toho, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z tohoto pohledu se tedy projednávanou věcí zabýval.
Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, nález č. 33, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V.: Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.
V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými, resp. správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17, viz též sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05).
Taková situace však v předmětné věci nenastala.
Pokud jde o shora uvedené námitky stěžovatelky, které jsou zcela totožné jako v kasační stížnosti, odkazuje Ústavní soud na velmi přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť považuje za duplicitní se k věci opakovaně vyjadřovat za situace, kdy mu přezkum napadených rozhodnutí z pozice "tzv. další odvolací instance" nepřísluší.
Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud podotýká, že s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu