ECLI:CZ:US:2007:3.US.670.06.1
sp. zn. III. ÚS 670/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. V. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 718/2006, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 To 55/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí a jeho věc vrácena "krajskému soudu" k dalšímu řízení. Stěžovatel je toho názoru, že byl zbaven svobody "v rozporu se zákonem", čímž došlo k porušení článků 5 (práva na svobodu a osobní bezpečnost) a 8 odst. 2 (práva na respektování rodinného a soukromého života) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V rozsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel znovu předestírá výhrady vtělené již do odvolání a dovolání a zejména namítá překročení pravomoci policejním agentem, resp. tvrdí, že "celou situaci vyprovokoval a vybízel jej ke spáchání trestného činu". Opětovně připomíná, že povolení k předstíranému převodu bylo uděleno na dobu od 14.5.2003 do 14.7.2003, přičemž se však uskutečnil až 6.8.2003, kritizuje též soudy za to, že vycházely z nepravdivé výpovědi policejního agenta, tvrdí, že "obžaloba manipulovala s prováděnými důkazy", a posléze dovozuje, že skutková zjištění jsou v rozporu s odůvodněním rozhodnutí, jež byla v jeho věci vydána. Znovu pak obecným soudům vytýká, že za "stejný čin a paragraf" byl "právoplatně zproštěn viny" rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (ze dne 26. 4. 2002, č.j. 9 T 101/2001-1608), čímž byla porušena zásady, podle které nikdo nesmí být souzen dvakrát za stejný čin.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 53 T 3/2004, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 1. 4. 2005, č.j. 53 T 3/2004-2376, uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
O dovolání rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že tento závěr vztáhl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu, který stěžovatel spojil s námitkou své beztrestnosti založené tím, že byl policejním agentem k jednání, jež je mu kladeno za vinu, vyprovokován. Ostatní námitky, skutkové povahy, pak způsobilý dovolací důvod podle názoru dovolacího soudu nezakládají.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda použití operativně pátracího prostředku (předstíraného převodu podle §158c tr. řádu) nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Předně je vhodné zaznamenat, že ze spisu neplyne opora pro úsudek, že v dané věci došlo též k použití agenta podle §158e tr. řádu, jak se stěžovatel domnívá. Tato okolnost však nic nemění na tom, že i v případě realizace předstíraného převodu podle §158c tr. řádu, který byl uskutečněn policistou vystupujícím pod krycím jménem, je třeba dbát na to, aby nedocházelo k porušování ústavně zaručených práv, a to obdobně se zřetelem k zásadám, jež se váží k použití agenta.
K této otázce se Ústavní soud rovněž vyjádřil již vícekrát, vycházeje z názorů, vyslovených v nálezu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, a přihlížeje ke změnám, jež do trestního řádu včlenila jeho novela, provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Dříve vyjádřené názory lze shrnout tak, že ústavněprávní reflex nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně - požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje "jeden z dílčích elementů celkového průběhu události", nebylo ztotožnitelné coby "určující či podstatný prvek trestného činu", jinak řečeno, aby "skutkové okolnosti ... posuzovaného případu" nenaplňovaly znaky tzv. "policejní provokace" (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 323/04, sp. zn. III. 29/04 a další).
Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy - co do právního posouzení věci - vycházely z názorů shodných.
V rovině skutkové, z níž se toto právní posouzení odvíjí, pak se jeví přiléhavé uzavřít, že oproti názoru stěžovatele není v projednávané věci spolehlivý podklad pro úsudek, že k situaci, která by nesla znaky takového porušení ústavně zaručených práv, vskutku došlo. Obecné soudy (soud druhého stupně i soud dovolací) ze skutkových zjištění dovodily, že policista v projednávané věci reagoval až na stěžovatelovo dřívější jednání spočívající v aktivitách směřujících k prodeji obrazů - falsifikátů, jež tu tedy bylo předtím, než do skutku zasáhl. Tím nemá logicky potřebnou oporu stěžovatelovo tvrzení, že naopak byl vyprovokován k jednání, jehož by se jinak nedopustil.
Vyjádřený závěr nutně reflektuje i omezení, jež kladou Ústavnímu soudu zásady přezkumu, jež jsou vlastní ústavní stížnosti (stěžovatel je přehlíží, a vnucuje Ústavní soudu postavení třetí - skutkové - přezkumné instance v režimu obecného soudnictví, jež mu nepřísluší).
Co do námitek směřujících vůči provádění a hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním totiž jako obecný princip platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod neshledal, a to ani ve vztahu k dalším skutkovým námitkám, jež stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil.
Soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Vysvětlily, proč považovaly skutkovou verzi stěžovatele za účelovou, a k jeho námitkám se korektně vyjádřily shrnutím použitých důkazů (výpovědí svědků, záznamů odposlechů telekomunikačního provozu, záznamů pořízených ze schůzek stěžovatele s policistou); přiléhavě posoudily též další souvislosti jeho jednání a vypořádaly se uspokojivě i s namítaným nedostatkem naplnění subjektivní stránky trestného činu. I kdyby napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což se stěžovateli doložit nepodařilo. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiměřeného odůvodnění rozhodnutí, která v jeho věci vydaly.
Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že předstíraný převod obrazů, k němuž došlo dne 6. 8. 2003, byl proveden v době pozdější, než pro jakou bylo uděleno povolení. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci totiž předmětné povolení udělila nově dne 10. 6. 2003, jež bylo platné až do dne 10. 12. 2003, což stěžovateli ostatně sdělil již odvolací soud.
Konečně také s poslední stěžovatelovou námitkou - porušení zásady ne bis in idem - se ústavně konformním způsobem vypořádaly již obecné soudy (odvolací i dovolací), když zjistily, že předmětem dřívějšího řízení ve věci Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 9 T 101/2001) byl skutek jiný; skutečnost, že v rámci předchozího řízení, jež se také týkalo stěžovatele a falsifikovaných obrazů, došlo k zajištění obrazu, který byl předmětem řízení posuzovaného v rámci nynější ústavní stížnosti, rozhodná není.
S ohledem na řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu