ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.718.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 718/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 o dovolání podaném obviněným T. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 To 55/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 53 T 3/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. 53 T 3/2004, byl obviněný T. P. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. arch. P. Ch., a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo rozhodnuto o zabrání věci.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 To 55/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného a zúčastněné osoby.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadl obviněný T. P. ve všech výrocích dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru dovolatele byla v předcházejícím trestním řízení porušena základní lidská práva a svobody zaručené článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení §158e odst. 6 tr. ř. Vyslovil přesvědčení, že policejní agent M. B., alias M. P., který se vydával za kupce nemovitosti, z vlastní iniciativy vyprovokoval celou situaci a pokoušel se sjednat fingovaný prodej. Vyzýval dovolatele k porušení zákona, nabádal jej k trestné činnosti a poté se dopustil křivé výpovědi. Nebýt policejní provokace, nedošlo by k realizaci předstíraného převodu. Dovolatel namítl, že v případě obrazu nešlo o převod věci ve smyslu §158c odst. 1 tr. zák. Koupě obrazů ve skutečnosti měla být součástí koupě nemovitosti za cenu 15 milionů Kč, součástí jejíhož vybavení byly i předmětné obrazy. Samotné jednání o prodeji obrazů vedl jejich majitel M. P., který k nabízení obrazů zplnomocnil I. P. a který podepsal jako prodávající kupní smlouvu. Sám sebe obviněný označil za pouhého zprostředkovatele převodu věcí z důvodů „špatné komunikační schopnosti“ jejich majitele M. P. Ze strany obžaloby byla zanedbána důkazní situace, navíc soud neuvěřil výpovědím svědků rómské národnosti a označil je za nevěrohodné. Dovolatel s agentem M. B. nemluvil o pravosti obrazů a naopak doporučoval její ověření. Rasové hledisko zjevně ovlivnilo i výrok o trestu, když soud nezohlednil dosavadní řádný způsob života obviněného. Hodnocení důkazů tak podle jeho názoru bylo v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V další části mimořádného opravného prostředku obviněný opakovaně zpochybňoval výpověď policejního agenta a za tím účelem poukázal na četné důkazy a skutečnosti vypovídající o vyprovokování spáchání činu policií. Rovněž namítl, že byl již dříve za stejný čin zproštěn viny u Krajského soudu v Hradci Králové. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a uložil Krajskému soudu v Praze, aby po doplnění znaleckého posudku věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedl, že dovolání ve skutečnosti napadá výlučně neúplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů a fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění. Tyto námitky však nemohou být důvodem dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantními námitkami se pak Nejvyšší soud mohl věcně zabývat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Nejvyšší soud přihlédl k výše uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zjistil, že většinu námitek dovolatele nelze z obsahového hlediska tomuto dovolacímu důvodu podřadit. Prakticky totožné námitky, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, tvořily i obsah odvolání, přičemž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se s nimi dostatečným způsobem vypořádal. Téměř všechna tvrzení obviněného vycházela z jeho přesvědčení o vyprovokování žalovaného jednání policejním agentem, který vyzýval dovolatele k porušení zákona, sám se pokoušel sjednat fingovaný prodej a později křivě vypovídal. Sám pak v dovolání „nabídl“ svou verzi průběhu jednotlivých setkání se svědkem M. P., jehož výpovědi označil za nepravdivé. Těmito námitkami však není zpochybněno právní posouzení skutku podle konkrétního ustanovení hmotného práva, ale jsou jimi napadána skutková zjištění, která jsou součástí skutkového stavu věci, jaký shledaly v procesním postupu soudy nižšího stupně. Nejvyšší soud je povinen v rámci řízení o dovolání z takto zjištěného skutkového stavu vycházet a vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů jej nemůže nijak měnit. Soudy rozhodující v dané věci však neučinily zjištění, že by policista vyzýval dovolatele k porušení zákona a z vlastní iniciativy se pokoušel sjednat fingovaný prodej. Proto nemůže ani dovolací soud takové zjištění akceptovat ani mu přikládat jakékoli právní následky. Stejným způsobem je třeba hodnotit i námitky, podle kterých byla zanedbána důkazní situace, hodnocení důkazů nebylo v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a soud nepovažoval za hodnověrné výpovědi některých svědků. Hodnocení důkazů je procesní činností, kterou soud provádí podle příslušných ustanovení trestního řádu, není tedy hmotně právním posouzením – aplikací ustanovení hmotného práva na zjištěný skutkový stav.
Pokud v dalších námitkách obviněný konstatoval, že v posuzovaném případě koupě obrazů měla být součástí koupě nemovitosti za celkovou cenu 15 milionů Kč, nezbývá než uzavřít, že i v tomto případě obviněný opět usiluje o změnu skutkového stavu věci zjištěného soudy v předcházejícím řízení, kterou však Nejvyšší soud v řízení o dovolání není oprávněn provést, neboť činnost spočívající ve zjištění skutkových okolností není právním posouzením podle ustanovení hmotného práva. Okolnost, že v dřívější fázi jednání přicházela v úvahu také koupě nemovitosti, nemůže nijak ovlivnit jeho právní kvalifikaci, když obviněnému je kladena za vinu pouze aktivita směřující k prodeji obrazů. Námitka, podle které samotné jednání ohledně obrazů vedl jejich majitel M. P., který k jejich nabídce zplnomocnil I. P. a který spolu se svědky podepsal kupní smlouvu, pak taktéž uvádí některé skutkové okolnosti, avšak nevytýká pochybení při aplikaci hmotného práva. Jejím obsahem je zbavení se trestní odpovědnosti obviněným a naopak poukaz na zavinění jiných osob, které se zúčastnily obchodních jednání event. již úkonů směřujících k dokončení žalovaného skutku. Obviněný je však v předmětné trestní věci obviněn resp. odsouzen za skutek, který spáchal a který naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu bez ohledu na potencionální či skutečnou vinu dalších osob, které se na transakci s obrazy podílely. Také tyto námitky tedy po obsahové stránce neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému z dovolacích důvodů uvedených v zákoně a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí s poukazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Mimo výše uvedené výtky, které primárně zpochybňovaly aplikaci procesních předpisů, uplatnil však dovolatel také námitku, podle které nelze jeho jednání považovat za pokus trestného činu podvodu s ohledem na porušení §158e tr. ř. ze strany orgánů činných v trestním řízení. Touto částí dovolání tak obviněný dovozoval svou beztrestnost z porušení povinností agenta ve smyslu citovaného ustanovení. Tím zpochybnil právní posouzení skutku a z obsahového hlediska naplnil citovaný dovolací důvod. Jak však zjistil Nejvyšší soud, námitce nelze přisvědčit.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Protože v posuzovaném případě díky předstíranému převodu ke způsobení škody nedošlo, přicházela v úvahu právní kvalifikace posuzovaného skutku pouze jako pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. I v případě tohoto vývojového stadia trestného činu by však jeho spáchání vylučoval fakt, že k naplnění některého z formálních znaků trestného činu došlo za aktivního přispění policie. Nejvyšší soud proto zhodnotil, zda skutkový stav věci vylučuje naplnění znaků trestného činu v důsledku pochybení při předstíraném převodu věci podle §158c tr. ř. resp. použití agenta podle §158e tr. ř., a to formou tzv. policejní provokace, jak namítl dovolatel. Nejvyšší soud přitom nebyl oprávněn posuzovat splnění procesních předpokladů použití agenta či předstíraného převodu věci, musel však posoudit, zda ke spáchání činu nepřispěla činnost agenta způsobem odporujícím zákonu.
Podle §158c odst. 1 tr. ř. je předstíraným převodem předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, jejíž držení je nepřípustné, která pochází z trestného činu, nebo která je určena ke spáchání trestného činu. Předstíraný převod lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Podle §158e odst. 1 tr. ř. je policejní orgán oprávněn použít agenta, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pro trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle odst. 6 téhož ustanovení je agent povinen při své činnosti volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována újma na jejich právech.
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že spolu s další osobou, proti které je vedeno trestní stíhání samostatně, od přesně nezjištěné doby v roce 2002 nabízel opakovaně různým zájemcům k prodeji obrazy řádově za částky ve výši desítek miliónů Kč, kdy jako majitel těchto obrazů vystupoval M. P., s tím, že jde o díla známých mistrů, a to včetně obrazu označeného jako „A. k. s h.“ od malíře C. D. F., přičemž mu bylo známo, že jde ve skutečnosti o falsifikáty a pravost těchto obrazů dokládal znaleckými posudky, které jim k tomuto účelu jako soudní znalec z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady výtvarných a uměleckých děl vypracovával Ing. arch. P. Ch., a v období od 12. 6. 2003 pak obraz „A. k. s h.“ nabízel ke koupi osobě vystupující pod jménem M. B., která jako pověřený policejní orgán za splnění zákonných podmínek v dané věci realizovala předstíraný převod a při znalosti souvislostí tak byla nejméně srozuměna s tím, že se jedná o falsifikát. Společně jmenovanému nabízel i další dva obrazy za částku celkem 15.000.000,- Kč. Autorství C. D. F. a pravost obrazu dokládal znaleckým posudkem Ing. arch. P. Ch. ze dne 21. 9. 2002, k tomuto účelu vypracovaným, podle něhož je hodnota obrazu 62.000.000,- Kč a dne 6. 8. 2003 se zúčastnil prodeje tohoto obrazu a dalších dvou obrazů M. B. za celkovou částku 15.000.000,- Kč, přičemž v kupní smlouvě vystupoval jako prodávající M. P., a to ačkoliv znaleckým posudkem N. g. v P. byla skutečná hodnota předmětného obrazu „A. k. s h.“ stanovena na částku 5.000,- Kč a hodnota dalších dvou obrazů na částku 1.000,- Kč a 30.000,- Kč, takže v případě, že by v dané věci nedošlo k „předstíranému převodu“, by mohla být způsobena škoda ve výši 14.964.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl (str. 5), že obviněný byl osobou, která se dlouhodobě zajímala o obrazy různého druhu a kvality, přičemž v rámci toho obrazy i nabízel k prodeji. Obraz „A. k. s h.“ byl předložen N. g. v P. ve snaze docílit jeho prodeje do zahraničí. V souvislosti se zkoumáním obrazu pak byl na pracovníka g. činěn jistý nátlak a byla mu slibována provize. Po oznámení této skutečnosti orgánům P. Č. r. byly soudem povoleny odposlechy a záznam telefonických hovorů v místě bydliště obviněného. Na základě obsahu zaznamenaných telefonických hovorů pak bylo rozhodnuto o realizaci předstíraného převodu a byl nasazen policejní agent, který navštívil obviněného v jeho bydlišti a po jednáních došlo nakonec k uzavření výše citované kupní smlouvy. Dovolatel měl rozhodující podíl na projednávání prodeje, potvrzoval pravost a kvalitu obrazu a odkazoval i na znalecký posudek obviněného Ing. arch. P. Ch. Skutečnost, že prodej obrazu nebyl agentem vyprovokován, dovodil krajský soud zejména z výpovědi svědka uvedeného pod jménem M. P. (srov. str. 15 rozsudku). K trestnímu stíhání vedl podnět N. g. v P. a bylo jednoznačně prokázáno (srov. str. 60 rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný s přispěním své dcery opakovaně obraz nabízel k prodeji, o čemž svědčí jednoznačně telefonáty, ve kterých nabízel obraz, určil jeho cenu a hovořil o podkladech. Do okamžiku započetí odposlechů telefonických hovorů bylo podle názoru soudu prvního stupně dostatečně zjištěno, že obviněný nabízel k prodeji mj. i obraz „A. k. s h.“, který se stal posléze i předmětem předstíraného převodu (viz str. 61 rozsudku krajského soudu).
Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 8) konstatoval, že agent nevyvolal v obviněném úmysl prodávat či nabízet nějaké obrazy, ale policejní orgány pouze reagovaly na zjištěné jednání obviněného z dřívější doby. Tento soud rovněž posoudil námitku obviněného, že agenta od koupě obrazů zrazoval, za vyvrácenou ostatními důkazy (str. 11 usnesení).
S výše uvedenými úvahami soudů obou stupňů se plně ztotožnil i dovolací soud. V posuzované věci je z hlediska trestnosti jednání obviněného podstatné zjištění, že ještě před vstupem policejních orgánů do obchodu s obrazem byl obviněný na základě soudem povolených odposlechů vyhodnocen jako osoba obchodující s obrazy a nabízející minimálně jeden konkrétní obraz za takovou cenu, ze které se s největší pravděpodobností dalo usuzovat na možné spáchání trestného činu. Ze shora popsaných skutkových okolností jednoznačně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení získaly důvodné podezření z možného spáchání trestného činu obviněným a relevantně se zákonným způsobem dozvěděly o aktivní činnosti obviněného směřující k prodeji mj. obrazu „A. k. s h.“. Následně po nasazení agenta to byl opět obviněný, kdo aktivně organizoval jednání směřující k uskutečnění prodeje obrazu, která nakonec vyústila ve skutek specifikovaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Vlastním jednáním určil konkrétní rozsah (obraz a cenu) a další podmínky tohoto obchodu. Ve skutkovém stavu věci nejsou obsaženy jakékoli skutečnosti vypovídající o tom, že by ze strany P. Č. r. došlo k nepřípustné aktivitě při realizaci prodeje obrazů.
Pro právní posouzení skutku bylo podstatné zjištění soudů, že obviněný ještě před setkáním s policejním agentem byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v prodeji obrazu – falsifikátu. Vstupem orgánů policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event. vyprovokován. Úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky žalovaného trestného činu, projevil obviněný jednoznačně ještě před vstupem policie do kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný čin, v dané věci tedy policie svou aktivitou nevyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního jednání, neboť ke spáchání trestného činu byl již připraven resp. rozhodnut předtím. Jednání policie tak zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci obchodu, jehož uskutečnění však bylo reálné i bez přispění policie. V žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin.
Dovolací soud v dané věci neshledal pochybení při provádění předstíraného převodu podle §158c odst. 1 tr. ř., neboť konkrétní obraz nepochybně byl věcí, která je určena ke spáchání trestného činu. Ze skutkového stavu věci současně nevyplývají okolnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat o porušení povinnosti agenta při své činnosti volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu ve smyslu §158e odst. 6 tr. ř.
Shora uvedený výklad přípustné míry zásahu orgánů činných v trestném řízení do spáchání trestného činu je v souladu i s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ve věcech 5 Tdo 1366/2003, 5 Tdo 716/2003 aj.). Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ani Ústavní soud však citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí zákonnosti použití agenta v trestním řízení, pokud v žádném směru nevybočí z poměrně jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje určitou formu ovlivnění pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného činu policií a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Pokud tedy policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveným. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci T. d. C. proti P. ze dne 9. 6. 1998).
Zcela v souladu se zákonem tedy soud prvního stupně při právním posouzení žalovaného skutku posoudil jednání obviněného jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. Námitka nesprávného právního posouzení skutku s ohledem na vyprovokování činu policií je tedy zjevně nedůvodná.
Konečně Nejvyšší soud přisvědčil názorům soudů nižší instance, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení zásady trestního řízení ne bis in idem. Obviněný byl v dané věci souzen za výše popsané jednání týkající se obrazu „A. k. s h.“. Jak již na straně 13 napadeného rozhodnutí vysvětlil odvolací soud k totožné námitce obviněného, jíž uplatnil ve svém odvolání, předmětem trestního stíhání ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 101/2001, které pravomocně skončilo zprošťujícím výrokem, byl jiný skutek, než pro který byl odsouzen v posuzované trestní věci. Předmětné trestní stíhání obviněného tedy nelze považovat za nepřípustné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a rovněž tato dovolací námitka obviněného není důvodná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného ve vztahu k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnými. Napadená rozhodnutí nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť Nejvyšší soud nepovažuje zásah státu prostřednictvím orgánů policie v posuzované trestní věci za nepřípustný, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová