ECLI:CZ:US:2007:3.US.672.06.1
sp. zn. III. ÚS 672/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. Z., právně zastoupené Mgr. F. K., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2006 č. j. 16 C 295/2005-132, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2006 č. j. 8 Co 871/2006-152, za účasti 1) Okresního soudu v Českých Budějovicích, a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 8. 2006, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 24. 8. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2006 č. j. 16 C 295/2005-132, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně P. Z. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala na žalovaném J. T. zaplacení částky 150 000,- Kč spolu s 9,5% úrokem z prodlení jdoucím od 31. 7. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I.) a dále byla uvedeným rozsudkem žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 5. 2006 č. j. 8 Co 871/2006-152 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o zamítnutí žaloby, ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal. Dále odvolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok pod bodem III.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve věci jednající soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Okresní soud podle stěžovatelky postupoval v rozporu s ust. §133 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")., s ust. §131 odst. 1 o. s. ř., a zejména pak v rozporu s ust. §118a odst. 3 o. s. ř., a nerespektoval ani ust. §558 občanského zákoníku. Stěžovatelka je přesvědčena, že v důsledku procesního postupu okresního soudu a následně i krajského soudu se v řízení dostala do situace, kdy byla nucena navrhovat další důkazy k prokázání skutečností, které v té chvíli prokázány byly a okresní soud nezákonně provedl účastnickou výpověď stěžovatelky, své skutkové závěry pak opřel zejména o hodnocení údajných rozporů v této výpovědi stěžovatelky, když nejen, že tuto výpověď stěžovatelky nesprávně hodnotil, ale i nesprávně citoval ve svém rozhodnutí. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem zjištěným na základě hodnocení provedených důkazů a pominutí důkazů dalších, resp. nedoplnění dokazování, považuje stěžovatelka rovněž za porušení svého práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká vadný procesní postup při provádění dokazování, neprovedení navržených důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů, a v důsledku toho nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, a v návaznosti na to i nesprávné právní posouzení věci.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 150 000,- Kč z titulu půjčky. Žalobkyně v řízení předložila smlouvu o půjčce, která současně obsahovala další soukromoprávní úkon žalovaného, uznání dluhu. Smlouva měla prokazovat, že částka 150 000,- Kč byla žalovanému skutečně předána s úmyslem ji žalovanému zapůjčit, a že tedy právě 7. března 2005 reálná smlouva o půjčce vznikla. Protože v řízení byla popřena pravdivost soukromoprávní listiny, kterou smlouva o půjčce a uznání dluhu je, vyšel okresní soud z názoru vysloveného v judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2670/98 o tom, že obvyklý postup při popření pravdivosti soukromoprávní listiny je výzva adresovaná soudem tomu, kdo popírá pravdivost soukromoprávní listiny, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Zhodnocením důkazů předložených žalovaným dospěl okresní soud k závěru, že žalovaný prokázal, že peněžní prostředky žalovanému žalobkyní předány nebyly a prokázal tak i nepravdivost předložené soukromoprávní listiny. Soud proto přistoupil ve smyslu ust. §118a odst. 3 o. s. ř., k procesnímu poučení žalobkyně, ve kterém ji upozornil na neunesení důkazního břemene o základním skutkovém tvrzení, na němž spočívá tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o půjčce, tedy o předání částky 150 000,- Kč žalobkyní žalovanému.
V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud dovodil, že v okamžiku úspěšného zpochybnění předmětné listiny žalobkyně o tomto skutkovém tvrzení nenabízela žádný důkaz; žalobkyně nabízela dva důkazy, a to výslech svědka O. Z., který však vzala zpět a výslech žalobkyně, kterou soud hodnotil jako nevěrohodnou. Vedle toho byly nabídnuty listinné důkazy, které svědčily o majetkové situaci žalobkyně, ta však, uvedl okresní soud, nebyla předmětem sporu, neboť i žalovaný uznal, že žalobkyně finanční částku k dispozici mít mohla. Poté, co žalovaný svými důkazy, hodnocenými soudem jako věrohodné, úspěšně zpochybnil pravdivost soukromoprávní listiny, byla žalobkyně poučena, aby obsah této listiny, tedy předání peněz, prokázala jinak. To se žalobkyni, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud, nepodařilo. Vyslechnout ve věci O. Z., který měl být přítomen při jednání mezi žalobkyní a žalovaným dne 7. března 2005 a měl být přítomen předání peněz, nepovažoval soud za nutné, neboť žalobkyně od tohoto důkazního návrhu výslovně odstoupila a žalovaný dle názoru soudu nabídl dostatek důkazů, kterými bylo prokázáno, že peněžní prostředky předány nebyly. S ohledem na to, že peněžní prostředky předány nebyly, okresní soud dovodil, že nevznikla reálná smlouva o půjčce, žalovaného tak netíží povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou v předmětné soukromoprávní listině. Pokud tato soukromoprávní listina měla mít zajišťovací charakter, šlo podle názoru okresního soudu zřetelně o simulovaný právní úkon, který je neplatný.
S uvedenými závěry okresního soudu se ztotožnil i odvolací soud, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí na základě dostatečně a řádně zjištěného skutkového stavu věci (jehož doplnění ostatně ani sami účastníci nenavrhovali) a z provedeného dokazování vyvodil správné závěry skutkové i právní.
IV.
V ústavní stížnosti stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že nedoplnil dokazování, aniž by tuto námitku jakkoli blíže specifikovala.
Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř.). Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Proto je obecný soud povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl.
Jestliže je soud povinen podle článku 37 odst. 3 Listiny a ust. §18 o. s. ř. dbát o rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že okresní soud vyzval žalobkyni (stěžovatelku) ve smyslu ust. §118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů na prokázání skutkového tvrzení o tom, že peníze skutečně byly předány. Žalobkyně navrhla pouze výslech žalobkyně a dále také výslech svědka O. Z., tento však vzala později bez odůvodnění zpět. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zjištěno, že v určité fázi řízení, před tím, než byl proveden důkaz potvrzením zaměstnavatele o tom, že 7. března 2005, byl žalovaný v zaměstnání, se soud sám snažil výslech O. Z. uskutečnit, což se mu však nepodařilo, neboť tento se soudnímu řízení vyhýbal. Po provedení důkazu touto listinou soud dokazování považoval za dokončené a jako nadbytečný tento důkazní návrh strany žalované (nikoli již tedy žalující) zamítl. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že stejně tak shledal nadbytečným navržený důkaz trestním spisem ve věci trestního oznámení na P. Z., neboť trestní řízení je teprve ve fázi prověřování a spis nemůže v předmětné civilní věci přinést další skutečnosti.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
K námitce stěžovatelky ohledně rozsahu dokazování provedeného obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, nález č. 1).
Oba obecné soudy se v projednávané věci ve svých rozhodnutích shodly na tom, že dluh z titulu smlouvy o půjčce nevznikl, neboť nedošlo k předání částky 150 000,- Kč a tudíž, že dluh ke dni uznání neexistoval. Tento závěr obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily a tato rozhodnutí splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. Rozhodnutí obou obecných soudů nevybočují z Ústavou ČR vymezeného rámce. V předmětné věci stěžovatelkou tvrzené porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavnosti, shledáno nebylo.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu