ECLI:CZ:US:2007:3.US.687.06
sp. zn. III. ÚS 687/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem 702 00 Ostrava, Puchmajerova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 1168/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, bylo toto vydáno v řízení zahájeném k návrhu společnosti VVM-IPSO s. r. o. (dále jen "společnost") na povolení zápisu obchodního podílu 25/5000 společníka - stěžovatele do obchodního rejstříku. Tomuto návrhu bylo soudem I. stupně opětovně - po prvém zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem - vyhověno a jeho rozhodnutí odvolacím soudem jako věcně správné potvrzeno. K odvolacím námitkám stěžovatele, který namítal neplatnost usnesení valné hromady společnosti konané dne 27. 4. 2001, jež rozhodla o zvýšení základního kapitálu společnosti, odvolací soud uvedl, že stěžovatelem uváděné údaje o okolnostech, za nichž ke zvýšení základního kapitálu došlo, se jeví pro rozhodnutí o zápisu obchodního podílu stěžovatele do obchodního rejstříku jako právně bezvýznamné. Podle odvolacího soudu, pokud formuluje osoba, ať již právnická či fyzická, svou vůli v souladu se zákonem, jak se v tomto případě podle soudu stalo, chová se dovoleně a svého práva nijak nezneužívá a její výsledné jednání je tak z pohledu jejího vzniku zákonné a správné. Nikdo ze společníků také stěžovateli nebránil podílet se na zvyšování základního kapitálu společnosti.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jemuž s odkazem na skutkovou situaci ve společnosti vytýkal, že se dostatečně nevypořádal se všemi jeho tvrzeními a námitkami a dostatečně se nezabýval aplikací ustanovení §56a odst. 1 obch. zák. na jím tvrzený skutkový stav, přitom zastává názor, že pokud uvedené ustanovení v odst. 1 hovoří o zneužití a ustanovení odstavce 2 o jednání, nelze si v reálném životě věc představit tak, že jde o jednorázový, nekomplikovaný, zcela zřetelný projev vůle.
Dovolací soud považoval dovolání stěžovatele za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel sice výslovně neformuloval otázku zásadního právního významu, pro kterou se domáhal připuštění dovolání, z odůvodnění dovolání však podle dovolacího soudu lze dovodit, že se domáhá rozhodnutí o tom, "zda může být konkrétní usnesení valné hromady neplatné z důvodu zneužití většiny, popřípadě z důvodu jednání společníků zneužívajícím způsobem znevýhodňující jiného společníka ve smyslu ust. §56a odst. 1 a 2 obch. zák. i tehdy, když zneužívající není obsah takového usnesení, ale jednání ostatních společníků ve vztahu ke stěžovateli v průběhu jeho účasti ve společnosti". Tuto otázku shledal dovolací soud zásadně právně významnou a k této uzavřel, že platnost usnesení valné hromady lze napadat pro rozpor jeho obsahu se zákonem, společenskou smlouvou či stanovami, pro nezákonnost postupu při svolání valné hromady nebo při přijímání usnesení a rovněž z důvodu, že valná hromada přijala usnesení, které nepatří do její působnosti, avšak z toho důvodu, že se ostatní společníci chovali ke společníkovi v rozporu s ust. §56a obch. zák. mimo přijímání usnesení valné hromady toto usnesení napadat nelze. Pokud se ostatní společníci v průběhu účasti stěžovatele ve společnosti ve vztahu k němu chovali zneužívajícím způsobem, jak stěžovatel tvrdí, měl možnost z toho důvodu napadat jednotlivé úkony společníků, které považoval za zneužívající. Jde-li však o posouzení platnosti usnesení valné hromady, musel by být zneužívající buď způsob svolání valné hromady nebo hlasování na valné hromadě anebo obsah usnesení, jehož platnost se posuzuje. To však stěžovatel netvrdil, a proto dovolací soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Proti tomuto usnesení dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci procesního vývoje věci a obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, s poukazem na dikci ustanovení §56a odst. 1 a 2 obch. zák., vytýká rozhodnutí dovolacího soudu jeho nepřezkoumatelnost. Z odůvodnění podle něj není zřejmé, kterou ze dvou právních norem, jež obsahují odst. 1 a 2, dovolací soud aplikoval. Namítá, že dovolací soud si právní problematiku věci naformuloval způsobem, který není adekvátní právní argumentaci stěžovatele v dovolání. Podstatou problému je podle něj vztah právní úpravy ust. §131 obch. zák. o důvodech neplatnosti usnesení valné hromady k relativně nové právní úpravě ust. §56a odst. 1 a 2 obch. zák. Poukazuje pak na obsah dovolání, v němž argumentoval tím, že většinoví společníci nejdříve svým aktivním jednáním vytvořili určitou objektivní, pro menšinového společníka diskriminující situaci (tedy jednáním před svoláním valné hromady s příslušným projednacím bodem) a na základě této přípravy teprve svolali valnou hromadu a většinou pak rozhodli o určitém řešení příslušné otázky. Stěžovatel tedy argumentuje tím, že součástí řádné aplikace ust. §56a obch. zák. není pouze posuzování obsahu, formy či závazné procedury příslušných projevů vůle, ale také okolností, za kterých byly učiněny. Konkrétní situace pak může v zásadě existovat ve třech variantách, které dále stěžovatel popisuje se závěrem, že zásadní právní otázka vyplývá ze situace třetí varianty, kdy zneužití nelze z dikce usnesení zjistit, zjistitelné je však ze souvislostí této dikce s okolnostmi, za nichž bylo usnesení většinou přijato. Zásadní otázka tedy zní tak, zda zneužívající charakter obsahu usnesení může být dán vztahem jeho dikce k těmto okolnostem přijetí či nikoliv. Podle stěžovatele dovolací soud tím, že právní otázku formuloval jako dvě navzájem se vylučující alternativy, tedy zneužívající obsah usnesení nebo zneužívající jednání většinových společníků v průběhu jeho účasti ve společnosti, se tak vlastně s právní argumentací, tak jak ji stěžovatel uvedl v dovolání, nevypořádal. Nesdělil také při uvádění pěti důvodů neplatnosti usnesení valné hromady, z jakého ustanovení vychází a nevysvětlil proč vykládá slova "rozpor jeho obsahu se zákonem" (podle stěžovatele rozpor s ust. §56a obch. zák.) právě tak, že z nich vlastně již formulací zásadní právní otázky vylučuje variantu, na kterou stěžovatel poukazuje. Přitom obchodní zákoník výslovně neupravuje, že podle kriterií §56a cit. zák. má být posuzována pouze izolovaná, holá dikce usnesení valné hromady společnosti a že takto má být rozuměno slovu "obsah" nebo formulaci "rozpor jeho obsahu se zákonem" (dikce zákona v ust. §131 odst. 1 zní: v rozporu s právními předpisy). Stěžovatel tedy poukazuje na právní nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, když tato spočívá 1. ve formulaci zásadní právní otázky v rozporu s tím, jak její formulace vyplývá z jeho dovolání a navázání dalších úvah dovolacího soudu na tuto nesprávnou formulaci, 2. v absenci aplikace právních norem jako podkladu pro zásadní právní závěry dovolacího soudu.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní stížnost je svým obsahem nesouhlasnou polemikou se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není jeho úkolem podávat výklad jednoduchého práva. Tedy ani porušení práv jednotlivců plynoucích z obyčejného právního předpisu, není-li jím současně dotčeno některé z ústavně zaručených práv. Odlišný pohled stěžovatele na výklad a aplikaci konkrétního zákonného ustanovení sám o sobě neimplikuje porušení jeho ústavně garantovaných práv; zásah Ústavního soudu do interpretační činnosti obecných soudů je opodstatněn jedině tehdy, vykazuje-li tato známky svévole nebo jestliže soudy při výkladu zákonného ustanovení nezohlednily jeho dopad do sféry ústavně zaručených práv. Třeba také připomenout, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad jednoduchého práva tak, jak to učinil v daném případě. Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. V posuzovaném případě však důvod ke svému zásahu neshledal.
Stěžovateli namítajícímu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí sice nutno přisvědčit v tom, že v odůvodnění uvedeného rozhodnutí, které mohlo být obšírnější, označení ustanovení, z něhož dovolací soud při uvádění důvodů, pro něž možno napadat platnost usnesení valné hromady vycházel, absentuje, z jejich výčtu je však evidentní, že dovolací soud vycházel z ust. §131 obch. zák., což ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, sám tento nedostatek však podle Ústavního soudu nemůže věc posunout do ústavně právní roviny, stejně tak jako poměrná kusost napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatele, týkající se formulace otázky zásadního právního významu dovolacím soudem, předně třeba uvést, že jistě nic nebránilo stěžovateli, aby ji on sám, stejně jak to činí nyní v ústavní stížnosti, výslovně naformuloval již ve svém dovolání, což však neučinil. I když se pak výslovná formulace otázky provedená dovolacím soudem od té, kterou formuluje stěžovatel v ústavní stížnosti, formálně odlišuje, obsahově v zásadě odpovídá tomu, co v dovolání stěžovatel jako podstatu problému vymezil a na co dovolací soud, byť se tak stalo velmi stručně, srozumitelně odpověděl. Dal totiž jasně najevo, že usnesení valné hromady nelze napadat z důvodů majících původ v chování ostatních společníků mimo proces přijímání usnesení valné hromady s tím, že pokud takové chování má zneužívající povahu, má postižený společník možnost z tohoto důvodu napadat již tyto jednotlivé úkony společníků, a jde-li tedy o posouzení platnosti usnesení valné hromady, musel by být zneužívající buď způsob svolání valné hromady nebo hlasování na valné hromadě anebo obsah usnesení, jehož platnost se posuzuje. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v dané věci neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu