ECLI:CZ:US:2007:3.US.706.07.1
sp. zn. III. ÚS 706/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Mgr. J. J., zastoupeného JUDr. V. J., proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2007 sp. zn. 3 To 59/2007 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. 15 T 105/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti, napadající v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, tvrdí porušení svých základních práv, a to práva na odměnu za práci, zaručovaného čl. 28 Listiny základních práv a svobod (per analogiam), čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ke kterémužto porušení mělo dojít vadnou aplikací vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif").
Jak patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 105/2006, bylo prvým ze shora označených rozhodnutí potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž jmenovaný soud stěžovateli, jako obhájci odsouzeného v trestní věci vedené pod uvedenou spisovou značkou, přiznal podle §151 odst. 2, 3 tr. řádu na nákladech nutné obhajoby částku 12.135,- Kč, nepřiznal mu však zbytek jím uplatněné částky ve výši 2.775,- Kč, z čehož částku 2.235,- Kč účtoval stěžovatel jako odměnu za úkon právní služby ze dne 7. 6. 2006 - sepis vyjádření k obžalobě ve výši 2.160,- Kč a režijní paušál ve výši 75,- Kč dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, případně §11 odst. 3, §11 odst. 1 písm. h) citovaného předpisu. Uvedenou částku soud I. stupně nepřiznal stěžovateli v podstatě s odůvodněním, že písemné vyjádření k obžalobě je součástí obhajoby. Krajský soud ve svém potvrzujícím rozhodnutí shora označeném se s názorem soudu I. stupně o nepřiznání odměny za úkon ze dne 7. 6. 2006 - sepis vyjádření k podané obžalobě - ztotožnil. Z důvodů, které rozebral v odůvodnění svého rozhodnutí, nelze ani podle jeho názoru vyjádření k podané obžalobě podřadit pod žádné ze stěžovatelem označených ustanovení advokátního tarifu.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel oponuje názoru obecných soudů, jimiž tyto zdůvodnily nepřiznání celé stěžovatelem uplatněné částky, předkládá svůj právní názor na posouzení jím uplatněného nároku, kladoucí důraz na to, že písemné vyjádření k obsahu obžaloby se samotné podstaty věci - s níž v odůvodnění svého rozhodnutí operoval odvolací soud - nepochybně týká. Jak dále uvádí, linie úvah odvolacího soudu je nesrozumitelná o to více, že za úkony účtovatelné považuje i návrhy na doplnění dokazování a dokonce i námitky vyloučení soudce a soudu. Setrvává na stanovisku, že sepis vyjádření k obžalobě je úkonem právní služby ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. d), event. §11 odst. 3, §11 odst. 1 písm. h) cit. vyhlášky, a proto za něj přísluší odměna. Uzavírá pak, že výklad obecných soudů a jejich aplikace jednoduchého práva byla vadná, čímž došlo k zásahu do jeho shora označených základních práv.
Poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 105/2006, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z pohledu dodržení práva na soudní ochranu, neboť pouze v případě porušení tohoto základního práva bylo možno uvažovat o porušení dalších základních práv stěžovatelem v ústavní stížnosti označovaných.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Se stěžovatelem lze jistě v obecné rovině souhlasit v tom, že vyjádření k obsahu obžaloby se v trestním řízení podstaty věci dotýká a Ústavní soud také sdílí jeho výhrady v poměru k odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, který ve vztahu k nepřiznání nárokované částky - operuje tím, že vyjádření je součástí obhajoby - to učinil poněkud neobratným způsobem. Přes uvedené však Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci za protiústavní nepovažuje. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl své důvody, které považoval za relevantní pro potvrzení podle něj věcně správného usnesení soudu I. stupně, přitom za akceptovatelný závěr lze i podle názoru Ústavního soudu považovat jeho hodnocení sporného úkonu jako úkonu majícího povahu upřesňujícího a rozšiřujícího podání obhájce, a to s ohledem na obsah již jím dříve podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Názor, že nejde v tomto konkrétním případě o úkon dle advokátního tarifu samostatně účtovatelný, je možno s ohledem na obsah spisu přijmout a interpretaci jednoduchého práva obecnými soudy tak nelze považovat za natolik extrémní či porušující principy spravedlnosti, aby vyžadovala zásahu Ústavního soudu, jak tomu bylo v případech, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Po posouzení napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal ústavně nekonformní interpretaci ustanovení advokátního tarifu se týkajících. Porušení práva stěžovatele na soudní ochranu v daném případě zjištěno nebylo, a tudíž nebylo možno dovodit ani porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ani dalších stěžovatelem označených základních práv. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu