ECLI:CZ:US:2007:3.US.708.07.1
sp. zn. III. ÚS 708/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. K., zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1 .2007, č. j. 21 Cdo 1286/2006-665, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že tímto rozhodnutím byl poškozen "v jeho základních právech daných mu Listinou (základních práv a svobod) v článcích 36 odst. 1, 2 a také v článku 37 odst. 2".
Napadeným usnesením dovolací soud (mimo jiné) odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2005, č.j. 49 Co 405/2004-630, ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 12 C 51/2000, ve které v postavení žalobce uplatňoval nároky, jež dovozoval z neplatného skončení pracovního poměru. Odmítavý výrok dovolací soud zakotvil v ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř., neboť stěžovatelovo (včasné) dovolání posoudil - pro absenci dovolacích důvodů - jakožto vadné, k jeho doplnění o tuto náležitost došlo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto se vada dovolání, způsobující jeho neprojednatelnost, stala neodstranitelnou (§43 odst. 2, §243c odst. 1 o.s.ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "nedošlo jen k podání blanketního, nezdůvodněného dovolání", jelikož v něm byly "stručně uvedeny i důvody", které k podání dovolání vedly, neboť se zabýval přípustností dovolání "částečně z ustanovení §237 odst.1a), ale zejména pak z ustanovení odstavce 3 cit. §237 o.s.ř.", a dovozoval, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam "i proto, že obdobná problematika nebyla dovolacím soudem ... dosud řešena". Stěžovatel je názoru, že dovolací důvody tím byly uvedeny, a to "přesnou citací ... opřenou o příslušná ustanovení o.s.ř."; nadto měl být jeho procesní úkon posouzen "podle obsahu" a i v případě, že by objektivně vykazoval nedostatky, měl být o nich poučen a vyzván k odstranění, což ostatně sám učinil dříve, než mu k tomu byla poskytnuta příslušná lhůta.
Proti (jinému) rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané občanskoprávní věci (ze dne 30. 3. 2004, č. j. 21 Cdo 2343/2003-395) stěžovatel již v minulosti oponoval ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 362/04, zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (jako návrh zjevně neopodstatněný) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona (jako návrh nepřípustný) odmítl. Ústavní soud zde stěžovateli vysvětlil, jaké jsou hranice ústavněprávního přezkumu, jestliže uvedl, že "z hlediska práva na spravedlivý proces ... je dán důvod k zásahu tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně". Ústavní soud zde též připomenul, že výklad "jednoduchého práva" (zákona, zde občanského soudního řádu) mu z jeho přezkumné funkce zásadně nepřísluší.
Z uvedeného plyne, že ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti se klade toliko otázka, zda výklad a aplikace ustanovení §241b odst. 3, §43 odst. 2 o.s.ř., jež v řízení o stěžovatelově dovolání uplatnil dovolací soud, nepředstavují uvedený "extrémní rozpor s principy spravedlnosti", tj. není-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Tyto podmínky ústavněprávně relevantní kritiky rozhodnutí obecného soudu v dané věci splněny nejsou.
Dovolací soud vyložil ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. předvídatelně, v souladu se svoji ustálenou judikatorní praxí (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a jeho názory měly být stěžovateli (jeho zmocněnci - advokátu) v okamžiku, kdy podal dovolání, známy. Nic stěžovateli nepřekáželo seznat (již z dikce zákona), že ve dvouměsíční lhůtě musí podat řádné dovolání, jež obsahuje zákonem předjímané dovolací důvody, resp., jak výslovně stanoví §241b odst. 3 o.s.ř., že po uplynutí této lhůty je již doplnit nelze (srov. ostatně též §242 odst. 4 o.s.ř.). Nelze přehlížet, že omezení dovolacího přezkumu zásadou vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), a tomu odpovídající - Nejvyšším soudem dovozovanou - neprojednatelností tzv. banketního dovolání, je kompenzováno (z pohledu procesní ochrany účastníka řízení) zásadou jeho povinného (kvalifikovaného) zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.). Tomu pak logicky koresponduje, že možnosti jinak obvyklých postupů opravy a doplnění procesního podání (§43 o.s.ř.) jsou zde, když ne vyloučeny vůbec, pak - nejméně - reálně limitovány, a to existencí propadné lhůty podle §241b odst. 3 o.s.ř. Odlišný názor stěžovatele, že mu měla být spolu s příslušným poučením poskytnuta další (soudcovská) lhůta k doplnění dovolání, bez ohledu na tuto lhůtu zákonnou, resp. i po jejím uplynutí, tudíž obstát nemůže.
Stejně tak je součástí tradičního výkladu Nejvyššího soudu, co v napadeném usnesení uvedl ohledně požadavků na řádné uvedení dovolacího důvodu, resp. připomněl-li, že pouhý odkaz na ustanovení zákona nestačí. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti zjevně mylně identifikoval dovolací důvody (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.) s podmínkami, za jejichž splnění je dovolání přípustné (§237 odst. 1, 3 o.s.ř.). Není proto důvod jakkoli oponovat zjištění dovolacího soudu, že v dovolání dovolací důvody uvedeny nebyly.
Lze tedy uzavřít, že stěžovateli v tvrzení, že "byl poškozen v jeho základních právech" (tj. na spravedlivý proces), přisvědčit nelze. Bylo naopak na něm, aby si především sám chránil svá práva, a v tom mu nic nebránilo; dovolací soud (v jeho neprospěch) uplatnil právní názor, který mu měl být předem znám.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu